Vzkříšení v nás...

3. velikonoční A

Sk 2, 14a.36-41/ Ž 116, 1-4. 12-19/ 1 P 1, 17-23/ L 24, 13-35

V podcastu najdeme úvahy k evangelnímu čtení o setkání Vzkříšeného s dvěma učedníky na cestě do Emaus. Tady bych se rád zaměřil na zbývající dvě čtení. Tedy na závěr apoštolského kázání          o Letnicích a na úryvek z 1. kapitoly 1. Listu Petrova.

Tam jde o důsledky Vzkříšení pro ty, kdo o tom slyší a věří tomu. Z počátku se mi to zdálo jednoduché, ale jen zpočátku. Omlouvám se, jestli se vám to bude zdát složité a nesrozumitelné        a možná i chaotické. Možná jsme si vybral "moc velké sousto". Ale doufám, že to bude přece jen          k nějakému užitku. Ono je to v jádru hodně jednoduché.

My lidé (= celé lidstvo) jsme Krista ukřižovali, ale Bůh se k němu přiznal a vzkřísil ho z mrtvých. Ježíš žije. Ježíš je Boží Syn. Ježíš je "klíč k našemu pravému životu". Ježíšem Bůh definitivně promluvil a mluví ke světu. A je to dobré slovo. Víc než dobré.
"Co máme dělat?" Co z toho vyplývá pro nás? Jestliže toto je pravda… a ona to pravda je, tak…?" To je ona bázeň před Bohem, o níž se píše v 1.Listu Petrově. Znamená to vzít Boží dílo vážně a do důsledků. Položit si tuto základní otázku a nepřestat s tím: "Co máme dělat?" "Co ode mne, Bože, očekáváš?"

Bůh Krista nabízí jako šanci pro každého… jako začátek dobré budoucnosti. Nový začátek. Přijměte ho. To je celé.

Dynamika vzkříšení, která probudila Krista ze smrti a proměnila jeho zemřelé tělo do podoby slávy, začíná působit v nás. Jako nové narození. Skutečně začátek něčeho skutečně nového.

To nové v našem životě je reálné a zároveň představuje tajemství. Jako vzkříšení. Nezachytíme ho ani nezměříme. Nedokážeme ho definovat. Tedy určit jeho "odsud posud". A už vůbec ne pochopit. Není to naše dílo. Ani dílo naší vůle. Ani dílo naší víry či zbožnosti. Ale jedině dílo Boží moci.

Sami se divíme a budeme ještě víc divit. Budeme se ho snažit nějak pochopit a definovat, převést do návodů a metod duchovního života, tu a tam něco možná postihneme, ale celek nám bude unikat.

Staneme se mravnějšími? Snad ano. Staneme se odpovědnějšími? Snad ano. Budeme méně hřešit? Snad ano. Budeme se méně rozčilovat? Snad ano. Budeme mít víc trpělivosti? Snad ano. Ale možná také ne :-)

U každého to nejspíš má a bude mít jinou podobu. "… Jsou různé činnosti. Písmo říká, že Abraham byl pohostinný a Bůh byl s ním a Eliáš miloval tichost a Bůh byl s ním a David byl pokorný a Bůh byl s ním. Udělej tedy to, co vidíš, že si tvá duše v souladu s Bohem přeje, a střež své srdce," (Apoftegmata I,I.18). Tak odpověděl Abba Nistherós kdysi na poušti. Abraham, Eliáš a David jsou tři základní ukázky. Mohli bychom klidně doplňovat další a další. Pestrost tohoto života věřím, že je nekonečná.

Nebojme se té rozmanitosti ani se jí nenechme mást. Důvěřujme Bohu, že nás má ve své moci            a koná s námi své dílo. A to, i když zlobíme a jsme těžkopádní. I když jsou s námi "pořád nějaké problémy". I když děláme chyby. I když to "často nezvládáme"…
Jeden společný znak tento nový život má: lásku Kristovu. "Když jste očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte." Milovat znamená jít druhým vstříc, vnímat je, jejich bolesti, jejich nouzi. Sdílet se s nimi. To znamená nejen slovně, ale životem. A to pořád a pořád… Vytrvale (ř. ektenós).

Tak začíná to, co nikdy nemůže skončit. Tak se v nás začíná rozvíjet "božský život". Zdá se to nemožné… mít takové vztahy? Upřímně ano. Ano, nemožné, ALE (zase to naše "ale") to nové v nás začalo z nepomíjitelného, z věčného Božího mluvení, které je zároveň činem. Ze síly toho, komu ve vztahu k nám nic není nemožné. Uvědomme si, z jakého zdroje to všichni žijeme. Kristovo vzkříšení pro nás znamená tento nový život. Život lásky. Té Boží lásky, která je vždycky silnější          a nikdy nás nepřestane překvapovat.