Výslech o naději...
6. velikonoční A
Sk 17, 22-31/ Ž 66, 8-20/ 1 P 3, 13-22/ J 14, 15-21
Rád bych naši pozornost obrátil k epištolnímu čtení.
Je to poměrně složité a bohaté předivo vět a myšlenek, odkazů a náznaků.
Z toho 3 body.
1) Buďte připraveni dát odpověď o své naději.
Napadá mne: Jakou máme naději dnes, v naší situaci? Tím myslím: jako jedinci, jednotlivé církve i ekumena. Pokud vůbec máme? Jaké o ní vydáváme svědectví? Jak to děláme? Jak to vnímá naše okolí?
Ale vraťme se do textu a jeho dobového kontextu. Podle výkladu se tu ocitáme v právnickém diskurzu. Není to jediný případ. Vlastně by se to mohlo přeložit: "Buďte připraveni k obhajobě." Originál má "apologia". Tento výrok navozuje představu: "Jako bychom tu byli na soudu, kde se řeší nějaké naše provinění." Tehdy měla začínat první vyšetřování římských úřadů zejména ve východních provinciích ohledně křesťanské víry. Ale nemusí to být formálně nějaký soudní proces nebo úřední vyšetřování[1]. Může to být rozhovor s lidmi, co naši víru nesdílejí a mají různé předsudky a všelijaké informace o nás.
Mají právo se ptát. Co vy to vlastně vyhlížíte? O co vám jde? Ale taky: Jak to že máte vůbec nějakou naději? (Jako by naděje sama byla přečinem.) Co odpovíte? Myslete na to. Promyslete si odpověď a argumenty. Ale obhajujte se s tichostí a bázní. Biblická tichost neznamená mlčení, ale odevzdanost Bohu. Tichý je postoj Krista před synedriem a Pilátem. Bez povýšené suverénnosti. Ale s vědomím, že jste naprosto závislí na Bohu. Beze strachu z lidí. "Beze strachu" znamená nikoli absenci strachu, ale svobodu vůči němu. Bázeň to je úcta vůči Bohu, vůči pravdě, ale také vůči lidem i vůči tomu případnému soudnímu tribunálu. Naše naděje není proti druhým (proti světu vůbec), ale pro druhé.
2) Zvláštní typologie mezi Noemovou archou a křtem, ale taky mezi dobou předpotopní a řekněme 2. půlí 1. století.
Petr jim píše něco ve smyslu: Vzpomeňte si, jak to bylo tenkrát na počátku, jak se o tom píše u Mojžíše. Jak se to zvrtlo a směřovalo to k potopě. Jak zlo a zmatek a chaos zaplavil nakonec všechno. Byla to hrůza. A přece i tam byla naděje. Vzpomeňte, jak tehdy našlo záchranu v podivném korábu jen pár lidí a zvířat. Dá se to vidět různě. Jen pár lidí a zvířat! Ale zkuste to "číst" tak, že Bůh podniká záchranu i pro malý počet. Že těch "pár lidí a zvířat" mu stálo za to. Boží spásné dílo nemá hranice. Nezastaví se před ničím. Ani před těmi nejbeznadějnějšími situacemi. Jen si na to vzpomeňte. Pořád je tu naděje, i když to vypadá, že není. Všechna totiž pochází z Boha. Vždyť on je Bohem naděje, "Pánem nad nemožným" (sestra Magdaléna Ježíšova). Tato naděje platí i pro dnešní dobu.
3) Ve křtu se doslova děje "dotazování dobrého svědomí".
Zvláštní formulace. Skutečně tam máme slovo "dotazování" (eperótéma). Možná souvisí s křestním slibem, možná také s odpovědí při oficiálním vyšetřování či neoficiálních rozhovorech.
Co z toho můžeme vyvozovat? Křest začátek něčeho nového a nadějného… Právě v tom se tak trochu podobá arše. Vede k očištění nikoli vnějšímu, nýbrž k očištění svědomí… Mění naše sebepochopení. Kdo jsme a odkud kam jdeme. Mění nás vnitřní dialog, který v sobě vedeme. Stává se očistným (ten dialog) a očištěným a osvobozeným. Protože do něho vstupuje ten Ukřižovaný a Vzkříšený… a působí v nás. Vzkříšený Pán neodešel z našeho světa, ale v jistém smyslu ještě víc do něho přišel. Karl Rahner v jedné své velikonoční meditaci[2] píše, že se stal (=Vzkříšený) srdcem tohoto světa. Jeho poslední entelechií (= en telos echein "mít v sobě cíl"; jeho cíl přítomným uvnitř.). On je náš cíl v nás samých a ve všem. Tady někde se myšlenky 1. Listu Petrova potkávají s dnešním evangeliem. Kristus přítomný a působící v srdcích učedníků, Kristus působící v jemném díle Utěšitele, Zastánce. Kristus vládnoucí všem silám a mocnostem. Jehož vláda je tak jiná a tak nová a tak nadějná.
Ježíši, tichý a pokorného srdce,
nenecháváš nás opuštěné.
Vstupuješ do našeho hledání
i do našich zápasů.
Svou přítomností v nás
znovu a znovu
probouzíš naději.