Vlídno a oběti

10. během roku A

Oz 5, 15-6, 6/ Ž 50, 7-15/ Ř 4, 13-25/ Mt 9, 9-13. 18-26

Ježíš povolává celníka Matouše. Vzpomeňte si, jakou tehdy měli v Izraeli celníky pověst. Zatímco jiní se s nimi nebavili (ani nezdravili), Ježíš ukazuje, že Bůh ve svém království s nimi počítá. A není to jen taková obecná blahosklonnost. Matouš na základě svého povolání mění své životní směřování. Vydává se vstříc něčemu novému. Opouští jistoty a vstupuje na nejistu půdu. To znamená, že Ježíšovo povolání ho skutečně zasáhlo. Můžeme přemýšlet, co ho na Ježíšovi mohlo tak zasáhnout.

Jaký je Ježíš?

Jaké to je v jeho blízkosti?

Jaké to bylo povolal nás?

Čím si nás získal?

Čtení z Listu Římanům připomíná Abrahama. Jeho také zasáhlo povolání neznámého Boha. Čím asi tento Bůh získal jeho? Muselo to být velmi silné, když z něj na "stará kolena" udělalo kočovníka v zemi, kde mají jednou žít jeho potomci. Věřil tomu, i když v té chvíli nemá ani jednoho potomka. Z hlediska "běžné skutečnosti" je tato cesta velmi pošetilý podnik. Ale víra zná jiné hledisko, ze které tato cesta dává největší smysl.

Je to cesta naplnění a zacelení rozbitého života (viz uzdravení dlouho nemocné ženy a dokonce oživení mrtvé dívky). Toto naplnění a zacelení a oživení se děje způsobem, který zná jen Bůh sám.

Ještě k Božímu pohledu na celníka Matouše a jeho celnické přátele. Bůh se nedistancuje. Každému dává šanci. Nikdo není vyloučen. I to se děje cestou, kterou zná jen Bůh sám.

Reptajícím farizejům Ježíš připomene větičku z Ozeáše (1. čtení) "Milosrdenství chci, ne oběť." Toto dostávají farizejové "za úkol". Učte se, co to znamená. Jistě je to také úkol pro nás. Co to znamená: "Milosrdenství chci, ne oběť"?

Většinou uvažujeme o milosrdenstvím Božím. Že Bůh je milosrdný. Tady je připomenuto, že i my máme být milosrdní vůči sobě navzájem (v církvi, ale i přes její hranice; dokonce i vůči těm na okraji, bez hranic). S většinou z nás lidí jsou nějaké problémy. Naše síly mají své meze. Nemusíme si nechat všechno líbit. Ale máme se učit všechny situace řešit s úctou, nadhledem, trpělivostí a s vědomostí, že i v těchto věcech působí síly nebeské. Bůh je milosrdný. My sice nejsme Bůh, ale můžeme, pamatujíce na jeho milosrdenství, do našich různých interakcí vstupovat s milosrdenstvím. Aspoň tolik milosrdenství, jak jsme momentálně schopni. Když to jde, tak aspoň "o trošičku víc". Prof. Jan Heller ve svém Hebrejsko – řecko – latinsko - českém slovníčku pro bohoslovce navrhl pro hebrejské slovo "chesed" (běžně překládáno jako "milosrdenství") používat ekvivalent "vlídno". To je moc hezké a trefné. Dávat tolik vlídna, kolik jde. A když to jde "aspoň o trošičku víc".

Bůh nepotřebuje naše oběti (oslavy, dárky, bohoslužby, zpívání a volání Haleluja). Nic proti tomu. Je to hezké. Pomáhá nám to víc prožívat "svaté věci". Ale tím Ozeášovým výrokem vlastně Bůh říká něco jako: "Když už to děláte (ty bohoslužby a písničky), snažte se být taky vlídní a vlídnější ke svému okolí."

Tak si to někam poznamenejme a hlavně dělejme. Na této cestě nejlépe poznáme, jaký je ten Pán Bůh. On se nám stane skutečnějším.