Vidět, věřit, poznat...

3. velikonoční A

Sk 2, 14a. 36-41/ Ž 116, 1-4. 12-19/ 1 P 1, 17-23/ L 24, 13-35

Stále ještě reflektujeme velikonoční události. Dnes nás při tom doprovázejí učedníci emmauzští. Jim se stalo, že se k nim cestou přidal nějaký pocestný. A až úplně na konci v něm poznali Vzkříšeného.

Viděli ho, šli s ním, povídali si s ním, ale nepoznali ho. "Něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali." Byla to jejich chyba? Je to naše chyba? Že viděním nepoznáváme? Můžeme o tom přemýšlet. Ale myslím si, že to není naše chyba. Kristus se nediví: "Jak to, že mě nepoznáváte?" Prostě to tak je. Sami od sebe ho nepoznáme. Musí se dát poznat on sám. Jinak nemáme šanci. Někdy se dá poznat tím, že nás osloví tak jako nikdo jiný. Tento příběh nám ukáže asi nejzákladnější způsob: při lámání chleba, při večeři Páně. Nad Biblí a při večeři Páně. Nevidíme ho v té chvíli. Vidíme jídlo a pití. Pohár s vínem a chléb. A přece víme: "To je on! Tady je teď on sám!"

Čemu se ale Ježíš diví, je doslova "těžkopádnost" nebo taky "pomalost srdce" uvěřit, že on žije a chodí po našich cestách a potkává nás. "Proč vám to dělá takový problém? Proč pořád váháte? Vždyť to najdete u proroků a u Mojžíše! Boží služebník projde velkým utrpením a pak Bůh způsobí velký obrat. Služebník umře a tři dny bude mezi mrtvými, ale Bůh ho znovu probudí k životu. Taková je Boží cesta." To, co se stalo v Jeruzalémě, je lidsky těžké. Ale víra v tom přesto pozná Boží cestu.

Když jim to při večeři všechno došlo, on zmizel jejich očím. Už ho viděli. Ani nemuseli. Stačila jim ta zkušenost. Šli s Neznámým nějaké dvě, možná tři hodiny. A nic. Pak nastal moment poznání. To bylo jako blesk. Možná malinký zlomek vteřiny. A bylo to pryč. Opravdu? Spíš to možná naplnilo celý jejich život a zvlášť ty roky, co směli prožít s Mistrem. A v tom záblesku poznali věčnost. Něco, co nekončí, protože to je. Vztah, který nekončí.

Ve zkušenosti emmauzských učedníků poznáváme i svou zkušenost víry. Nevidíme, ale věříme, že Pán je tu. Někdy zůstáváme "stát plni zármutku". A on nám, navzdory všem zármutkům světa, dává poznat: "Nebojte! Jsme s vámi! Jsem s tebou!" Říká nám to zvláště při večeři Páně, kterou tu slavíváme. I při té dnešní.

To je ono "přijmout slovo apoštolů" (viz dnešní 1. čtení), že on žije a je tu s námi. Nejen jeho myšlenky, zásady, ale on sám osobně. Víru nezakládá vidět, ale přijmout, že on žije a je tu. Pro nás. Nám. Všem. On probouzí víru. Taková víra mění život.

Taková víra rodí živou naději a taky bázeň (viz dnešní čtení z 1 P). Tato bázeň není hrůzou ani strachem, ale přijetím přítomnosti Věčného, Věčně živého, Dárce nového života, který nikdy nekončí. Tato tajemná přítomnost je největším darem a zároveň největší výzvou.

"Pán opravdu vstal a ukázal se Šimonovi"… a dává se poznat také nám. A my se pak vydáme na cestu. Třeba i v noci a za tmy, až se tomu sami divíme. Jdeme rádi… Víme, že dává nejvíc smysl. Jdeme rádi.