Víc do reality, víc do života…

3. postní (Oculi) B

Ex 20, 1-17/ Ž 19/ 1 K 1, 18-25/ J 2, 13-22

Dnes to bude takové… Jak to říct? No, uslyšíte... Nějak došla inspirace a nová se jaksi nedostavila.

První čtení připomíná Vyjití Izraele z Egypta, uzavření smlouvy na Sinaji. Desatero a Vyjití patří        k sobě.

Hospodin naplnil své sliby praotcům a vysvobodil svůj lid z Egypta.

Egypt tehdy byla bohatá, blahobytná země, schopná uživit své obyvatele i množství uprchlíků          z okolí. Předkové Izraele tam rozhodně netrpěli hladem, ale nesvobodou. Je to dům otroků. Každý je tam otrokem. Celkem blahobytným, ale otrokem.

A Bůh přišel Izraelovu potomstvu na pomoc. Ovšem ne tak, že by zlepšil jejich postavení v rámci Egypta. Vyvedl je úplně ven. Na poušť. Ano, na poušť. Chtěli? … V Egyptě sice bylo maso a zelenina    a pivo… Ale člověk nežije jen masem, zeleninou, pečivem a pivem…

Co lidé hledají u Boha? Když jsem se v pátek díval na poslední modlitbu diecéze, zaujalo mne, i když nepřekvapilo, že snad všechny modlitby zaslané z obcí se týkaly zdraví. Nic nového. Hledáme zdraví a harmonické vztahy, které by nás naplnily. Pochopitelně. A je to určitě lepší než chtít peníze a věci. Hledáme zdraví a harmonické vztahy. A Bůh nabízí něco jiného. Většího. Ale my bychom brali něco jiného. Bůh nabízí slovo o kříži. Vystavuje nás zkoušce. A my se (někdy -vždycky?) bojíme, zda to uneseme.

Je potřeba, abychom s lidmi mluvili tak, aby pochopili, že Bůh tu je pro ně. Je potřeba vycházet jim vstříc. Říkáme věci tak, aby je to neodradilo. Naopak. Ukazujeme, že Bůh jim nabízí přesně to, co hledají. Protože je to pravda. Ale má to jednu hranici. Nelze zamlčet kříž. Nelze zamlčet, že kříž se týká každého z nás. Každý neseme něco z odporu proti Bohu, který "pozřel" Ježíše. Bez kříže není křesťanství celé. Takže "slovo o kříži"( ř. ho logos tú staurú; ="to slovo toho kříže"). Nezdá se to moc taktické. Do kostela to moc lidí nepřiláká. Většina lidí si přinejmenším nebude vědět rady, co    s ním. Rozumějte: se slovem o kříži. Ruku na srdce neznáme to i sami u sebe?

Ale není hlavním tématem křesťanství vzkříšení? Jistěže. Ale pointa spočívá v tom, že ke vzkříšení nás přivede jen kříž. Kříž a vzkříšení patří k sobě. Jako dvě strany jedné mince. Z naší strany vidíme jen jednu. Kterou, ani nemusím říkat. Tu druhou věříme.

Takže slovo o kříži. Bláznovství, absurdita a slabost. Co nám to může pomoct? Nemáme dost svého bláznovství, svých absurdit a slabostí? Ale… dokážeme-li k nim přistoupit tak jaksi "odjinud", od Ježíšova kříže. A to je vždycky darem. Sami se tomu divíme. Stane-li se, můžeme zakusit zázrak. Nepochybuji, že jsme ho už zakusili. Kdy se nám otevře aspoň na chvíli úplně jiný výhled na to všechno. To, čeho se lekáme, před čím uhýbáme, pak poznáváme jako situaci, ve které přichází Boží království. Tam, kde si připadáme v koncích (na poušti), tam teprve poznáváme Boha Vyjití.

Ježíš ve chrámě vystoupil s autoritou. Náboženští představitelé ho žádají o znamení, že je oprávněn. Logicky. On odkáže zvláštním způsobem na ukřižování a vzkříšení. Chcete znamení? Dostanete. Jaké znamení? Ukřižování a vzkříšení. "Zbořte tento chrám a já ho za tři dny vzkřísím." Odkaz jinam. Vyjití z tohoto světa. Víc do reality. K jádru věcí. Ale je to čin, který se vymyká. Neuchopíte ho. Nejde to.
Uvedlo je to do rozpaků. "Co to ten Ježíš povídá? Není to nesmysl?" A on jim to ani trochu neulehčil. Ani nám. Protože k ničemu menšímu nás nevolá. Víc do reality. Víc k jádru věcí. Víc do života.