V bezpečí a beze strachu…

24. během roku B

Př 1, 20-33/ Ž 19/ Jk 3, 1-12/ Mk 8, 27-38

Řeč Moudrosti z dnešního prvního čtení končí slovy:
"Ale kdo mě poslouchá,
v bezpečí bude bydlet a žít klidně,
beze strachu z něčeho zlého."
O to jde, abychom naslouchali Moudrosti. To se pořád učíme. Slyšet, co opravdu mluví. Nám se to, co slyšíme, spojuje automaticky s našimi vlastními myšlenkami. Často máme tendenci slyšet jen to, co s našimi myšlenkami souzní. A zbytek pouštíme "druhým uchem ven". Naslouchat znamená věnovat pozornost tomu, co slyšíme od druhých lidí, od Boha, jeho Moudrosti. A budeme tomu dávat přednost před svými myšlenkami.
Když se to budeme učit, budeme žít v bezpečí. To zní dobře, že? Ovšem neznamená to "klídek", absenci problémů či nežádoucích adrenalinových zážitků". Ale v tom všem a navzdory tomu můžeme přece jen žít v bezpečí (שאן;בטח) a beze strachu ze zla. Žít beze strachu ze zla nemusí znamenat "nemít vůbec žádný strach", ale "mít ho a nenechat se jím ochromit". I v nebezpečích být opřen (בטח)    o Boha a jeho Slovo. Napadá mě v této souvislosti Ježíš, který si klidně spal za bouře na lodi (Mt 8, 24).
Moudrost nám zprostředkuje porozumění a snad to tak lze říct "určitý, zdravý odstup". Snad je to dostatečný motiv k tomu, abychom se to opravdu učili.

Žalm byl kombinací chvály stvoření a chvály božské Tóry. Vysvětlím :-)
Celé stvoření spolu mluví. Svou vlastní řečí. Kdo jí porozumí? Společně chválí Stvořitele.                        V souvislosti s ekologií se v teologii (J. Moltmann, P. Evdokimov) objevuje obraz celého tvorstva jako jednoho liturgického nebo eucharistického shromáždění. V nás lidech jako by se tato chvála stvoření potkávala a my ji předkládali Stvořiteli. Ale není to jen naše liturgie lidí, ale všeho stvoření.

Ale zpět k řeči tvorstva. Není tato řeč hlasem Moudrosti? Odpověď "nějak" známe.
Pak se žalm věnuje chvále Boží Tóry, přikázání, ustanovení, výroků a vyučování. To je Boží usměrňující slovo. Tóra je to, co my nazýváme Zákonem Mojžíšovým. Původem to slovo označuje směrovku, ukazatele cesty nebo taky vyučování.
Toto Boží směřující slovo je cennější než zlato a sladší než med. Což znamená, že je nej… nejlepší, nejcennější… Když člověk rozumí a praktikuje, vede ho to k životu. Jeho život se stává bohatším        a plnějším. Není to v množství zážitků ani v jejich intenzitě, ale v ničem jiném. Takový život jako by dostával nové hloubky a výšky…

Čtení z Listu Jakubova nám připomíná: "Bacha na jazyk!" Ten náš i těch druhých. Slova mají moc otevřít různé věci, které jsou "uvnitř". Náš vnitřní svět, naše podvědomí, nevědomí, kolektivní nevědomí (C. G. Jung)… Tam jsou dobré i zlé věci. A jejich síla je překvapivá.
Proto je lepší mluvit míň. Když už tak mluvit k dobrému… Ve velkém nebezpečí se ocitají profese ovlivňující postoje druhých: učitelé, kazatelé, terapeuti. Dnes taky a především pracovníci médií      a lidé s větším vlivem jako politici…atd.
Práce s řečí, obrazy a emocemi má obrovský dopad. Sv. Jakub však neděsí. Jen připomíná zodpovědnost a chce vést k opatrnosti.

Šimon Petr vyzná Ježíše jako Mesiáše. Toho, který má přijít, aby všechno obnovil a vysvobodil ze smrti a zániku do života. Ale tento Mesiáš osvobodí tvorstvo velmi originálním způsobem. Umře odmítnut, zavržen autoritami a vstane z mrtvých.
Sv. Pavel to později nazve "bláznovskou zvěstí"(1 K 1, 21; ř. ...τῆς μωρίας τοῦ κηρύγματος).
Zní to dost absurdně. Jen víře to bude dávat smysl. Ale i tak bude "jen tak, tak". V tom je Mesiášova cesta náročná. A my po ní máme také jít. Jiné není. Cesta, která vypadá jako do zkázy… je cestou do života. Ale to ví jen víra. Zatím jen víra. Kéž bychom měli odvahu a víru po ní jít a neutíkat z ní!