U Jaboku a na hostině dělení se...

18. během roku A

Gn 32, 23-32/ Ž 17, 1-7. 15/ Iz 55, 1-5/ Ž 145, 8-9. 14-21/ Ř 9, 1-5/ Mt 14, 13-21

Nejprve něco k Jákobovu zápasu: Jákob si ho nevybral (= ten zápas). Nezbylo mu nic jiného než se bránit a nějak to vydržet. Nešlo tam jen o fyzický zápas, nýbrž o cosi hlubšího.

S kým to vlastně bojoval? S kýmsi. Vypravěč to nechává otevřené. Tušíme, že to všechno nějak souvisí s Bohem. Ale naplno se to tam neřekne. Jen naznačí… :-)

Teprve pozdější tradice řekne, že "bojoval jako kníže s Bohem, s andělem a obstál," (Oz 12, 4-5). Novodobé výklady psychologizují: Nebyl to Jákobův strach, temná část jeho já, jeho vnitřní démoni? Není to jinými slovy totéž?

Nepoznáváme to z vlastní zkušenosti? Když nás dostihnou naše strachy a nejistoty a my máme v sobě tmu a cítíme se ohrožení a slabí? Cítíme, že jde o všechno a že nemáme jinou možnost než tomu nějak čelit. Říkáme nebo myslíme slova modlitby do tmy. "Pláčeme a prosíme o smilování," (Oz 12, 5). Moc nám to nejde. Ale nemůžeme ustoupit. Nevíme, co bude zítra. Možná nic. Už to není to nejdůležitější.

Jákob vydržel do rána. Zbitý a vyčerpaný. Už to není Jákob (= ten, co drží za patu). Ten, co vždycky vymyslí něco lišáckého, co na každého nějak vyzraje. Kdepak! Z tohoto zápasu vychází jako někdo jiný. Pan Jiśráel. "Boží kníže" nebo "Ten, kdo knížecky bojuje s Bohem". Konečně se stal sám sebou před Bohem. Má, co předat svým potomkům.

Ale kulhá. Odteď bude kulhat až do smrti. Taková zápasy každého poznají. Nadobro. Na ně nezapomeneš. Ani tví blízcí.

Dobře víte, že tento zápas se podobá Ježíšově modlitbě v Getsemane. Přijmout Boží vůli, i když jí nerozumím a zdá se nám těžká a člověk by nejraději něco jiného. "Otče, ať mne toto mine. Ale netrvám na svém, ale…"

Když neutečeme, poznáme Boha. Jak se nám podívá do tváře a do očí. (Proto Jákob pojmenoval ono místo Penú-El nebo taky Pení-El. To druhé znamená: "Má Tvář – Bůh". V temnotě nám zasvítí Jeho Přítomnost a bude to úplně jiné světlo. Poznáme to teprve ex post. "To musel být Bůh!" "Penú-El!"

V evangelium dnes Ježíš nasytil velký zástup. Ježíš sytí. Mnoha způsoby. Tím, co říká. Svými uzdravováními. I chlebem a rybami. Tím, co my lidé potřebujeme. Hlavně svým životem s Otcem. O ten tu jde především. Jak to dělá? Dělí se. Jsme tu účastni zázraku dělení se. On umí rozdělovat z mála tak, že se nasytí tisíce a ještě mnoho dalších by mohlo, kdyby tam byli. Ježíš je ve svém dělení se víc než štědrý. A zjevuje tak Boha, který se dělí se Synem o všechno.

Takové je tajemství věčného a pravého života. V něm se učíme žít a dělat první krůčky. Spolu s apoštoly a učedníky a všemi svatými a taky se sestrami a bratry na celém světě. A taky spolu s tím, který láme chléb života a rozdává ho mnohým...