Šťastných nepočítaně

31. během roku A – Všech svatých

Zj 7, 9-17/ Ž 34, 2-11. 23/ 1 J 3, 1-3/ Mt 5, 1-12

Na dnešek připadá Všech svatých. Tak to přijměme jako příležitost zamyslet se nad tím, co se to dnes slaví.

Nejdřív malý výlet do historie. Myšlenka připomínat si všechny mučedníky potažmo svaté je poměrně stará a pochází ze Sýrie někdy ze 4. století. Východní církve si všechny mučedníky a svaté připomínají buďto neděli po Letnicích (byzantský ritus) anebo v době velikonoční (konkrétně snad 13. 5. – syrský ritus).

U nás na Západě má svůj počátek v Římě. 13. května 609 nebo 610 byl původně pohanský chrám Pantheon zasvěcen Panně Marii a všem mučedníkům (dodnes "Santa Maria dei Martiri" nebo "Santa Maria ad Martyres"). Svátek se slavil 13. května.

Další vývoj je poněkud nejasný. Buďto přímo v Římě došlo v první půli 8. století ke změně data svátku na 1. listopadu a rozšíření na všechny svaté. Anebo tato změna přišla do Říma z Británie. Ujala se. Asi od roku 835 +- byla rozšířena na celou západní církev. Jak je tomu dodnes.

998 zavedl opat Odilo z kláštera v Cluny zvyk slavit 2. listopadu památku zesnulých (lat. In commemoratione omnium fidelium defunctorum.). Lidem ty dva svátky dnes většinou splývají v jedno, ale jsou to dva různé svátky. A je užitečné je jako dva různé svátky taky slavit.

To bychom měli tu historii. Teď zbývá obsah. Tím je "Boží sláva v životě všech, kdo se Bohu odevzdali, kdo Boha milovali a milují". Nebo taky: Jak veliké věci dokáže Boží láska v člověku, který ji přijme!

V první čtení slyšíme o nespočetném zástupu mučedníků a jejich slávě v nebi. Ocitáme se někde uprostřed dění. Mezi rozlomením šesté a sedmé pečeti. Andělé označí 144 tisíc Božích služebníků a služebnic z celého Izraele. Každé pokolení po 12 tisících. Potom vidí Jan nespočetný zástup ze všech národů a jazyků a kultur, ras a kmenů. Vypadá to, že celé lidstvo je tu zastoupeno. Všichni v bílém rouchu s palmovými ratolestmi slouží Bohu stále spolu s nebeskými bytostmi. Přišli z velikého trápení a vyprali svá roucha v Beránkově krvi. Následují Beránka. On je vede na pastvu a k vodám života. A Bůh jim setře každou slzu z očí. Bůh vidí (Iz 37, 5) a pamatuje si všechny slzy.

Ve druhém čtení si připomínáme to základní a zásadní poselství: "Hleďte, jakou velikou lásku (ř. potapén agapén) nám Bůh daroval!" Bůh nás miluje a jeho láska je TAK veliká. Jsme velice milovaní! Samým Bohem! Byli jsme nazváni jeho dětmi. A už nyní jimi jsme. Ale čeká nás veliká proměna. Ještě se naplno neukázalo, kdo jsme. Boží láska nás ještě přetváří. V skrytu. Ale až se ukáže (ř. faneromai)Kristus nebo Bůh, uvidíme ho takového, jaký je. Budeme mu podobní, proto ho uvidíme nikoli omezenými možnostmi, ale … jak to říct? Naplno? Bez zprostředkování? (???) Teprve člověk proměněný Boží láskou, dokáže vidět Boha, jaký je. (Podobný se poznává podobným). Tato perspektiva nás motivuje k očištění (ř. hagnidzein). Takovému, jakým je čistý sám Kristus. Všechno to je a bude jedině darem Božím.

Evangelium připomíná blahoslavenství. Blahoslavení jsou šťastní uvnitř i navenek. Jejich štěstím a radostí je Bůh sám a jeho společenství. Každý, kdo potřebuje Boha. Každý, kdo není silný sám v sobě. Každý, kdo se nechá obdarovat. A to může každý. Protože Ježíš zve každého.