Šalomounovo přání

17. během roku A

1 Kr 3, 5-12/Ž 119, 129-136/ Ř 8, 26-30/ Mt 13, 31-33. 44-52

Různá podobenství o nebeském království.

Jako hořčičné zrno. Na začátku se jeví maličké, bezvýznamné, o to víc překvapí nakonec.

Jako kvas. Stačí ho maličko a dát ho do těsta. Ono už prokvasí všechno.

Pak je taky jako poklad zakopaný někde za vesnicí. Stačí ho najít a poznat jeho cenu. Všechno za něj dáš, protože království nebes je nejcennější a stojí za to dát za ně všechno.

Anebo je, jako když obchodník s perlami najde jednu obzvlášť drahocennou. Všeho se zdá, aby ji získal.

Pak je taky jako síť, které zabere úplně všechno. Vyloví celé jezero. Ryby i různou jinou havěť, ale taky nejrůznější haraburdí. Nevadí. Pak se to v klidu přebere. Teď se káže království a pak se to přebere. Na soudu.

To bylo pět podobenství.

Plus jedno. O hospodáři, co vynáší ze svého pokladu staré i nové. To, co učí rabíni, i to, co učí Ježíš? Nebo takto: Království, ohlašované Ježíšem, nás učí se v tom starém orientovat nově. Nebo ještě jinak: To staré vidět nově.

Království se v této fázi nezdá moc veliké a mocné. Naopak! Je pokladem, ale skrytým kdesi v poli. Ale na konci bude největší, nejcennější a nejmocnější. Kdo to teď pozná!? Ten, kdo uvěří Ježíšovi, že má pravdu. Zatím jiná možnost není.

Duch přichází na pomoc naší slabosti. Pomáhá nám modlit se. A když ani nejsme s to se modlit, on se modlí za nás. Aby se na svatých (těch, co patří Bohu, protože se mu odevzdali) uskutečnila Boží vůle. A ta je, abychom se nakonec podobali Ježíšovi. Vnitřně, srdcem. Abychom byli sami sebou a zároveň byli jako on. Takovou vlastní verzí Ježíše. Což je velmi náročný proces. Vlastně představuje něco neslýchaného. Až si to člověk ani netroufá vyslovit, protože to zní velmi namyšleně. Ale podobat se Ježíšovi znamená hlavně nebýt středem, nežít pro sebe, nehledat sebe a své zájmy.

Na této cestě nás čeká řada pokoření, řada věcí, které bychom si rozhodně nevybrali. Na jiných místech evangelia se tomu říká kříž. To všechno, ale ve spojení s láskou Boží působí k našemu dobru, k rozvoji a životu. "Víme, že všechno spolupůsobí k dobrému těm, kdo Boha milují a jsou jím povoláni."

Na počátku jeho vlády se Šalomounovi v noci (asi ve snu) zjeví Hospodin a řekne: "Přeji si něco a já ti to dám."

Představte si, že by se to stalo vám. Co bychom si přáli? To bývají ty nejtěžší zkoušky. Když máš jenom jednu možnost, jednu příležitost.

Šalomouna, vypadá to, nezaskočil. Přeje si "vnímavé" (doslova: "slyšící") srdce, aby mohl spravedlivě soudit a vládnout. My máme v dnešním světě přísně oddělenou moc soudní a výkonnou. A je to tak dobře. Starověký král byl taky soudce. Šalomoun vlastně prosí za to, aby dovedl rozlišovat dobro – zlo, spravedlnost – nespravedlnost, pravdu – lež. Aby měl vhled do hloubky věcí. Někdy na to stačí rozum, intuice, taky zkušenost, ale chce to ještě něco víc. Srdce, které slyší… hlas Moudrosti a Pravdy.

Bohu se líbilo, co si mladý Šalomoun přál. V této chvíli obstál.

Co jsme si přáli na počátku? A co si přejeme teď? Po té, co jsme slyšeli příběh o Šalomounově přání v Gibeónu?