Ruce Dobrého Pastýře II.
4. velikonoční C (Jubilate)
(8/5/2022)
Sk 9, 36-43/ Zj 7,9-17/ J 10, 22-30
Dnešní čtvrtá neděle velikonoční (nebo, jak máme ve svém lekcionáři 3. po Velikonocích) vždycky obsahuje nějaký úryvek 10 kapitoly Janova evangelia, kde o sobě Kristus hovoří jako o dobrém pastýři. My jsme dnes slyšeli takový "dovětek". Vlastně tam přímo slovo "pastýř" ani nezazní. Stalo se to taky jindy, za jiných okolností. Není to úplně nejdůležitější, ale na druhou stranu je dobré o tom vědět.
Jsme v Jeruzalémském chrámě. Je zima. Tedy taková ta v Izraeli. Slaví se právě chanuka, což je svátek znovu posvěcení Jeruzalémského chrámu. O původu této slavnosti se můžeme něco dočíst v knihách Makkabejských. Chanuka se slaví osm dní a používá se takový zvláštní chanukový devítiramenný svícen. Prostřední světlo hoří pořád a ostatní se postupně přidávají. Tak je hezké vědět, že Pán Ježíš slavil chanuku, jak se sluší a patří :-).
A tam byl zástup jak to tak o svátcích bývá, a ten Ježíše osloví: "Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Tak jsi Mesiáš nebo ne?" Copak je chce Ježíš držet v nejistotě? Copak jim to už neřekl? A neukázal svými činy? Jen oni tomu nechtějí (někteří možná nemohou) věřit. V tom je ten problém. Nechtějí věřit. Chybí vztah důvěry. Pak nemá smysl na jejich otázku odpovídat. A tu Ježíš řekne: "Nevěříte, protože nejste z mých ovcí". A tady najednou máme ten obraz: ovce, jeho ovce a logicky pak pastýř, Ježíš-pastýř. "Moje ovce slyší můj hlas." Poznají mě. Rozeznají můj hlas mezi spoustou jiných hlasů. A vědí, kdo jsem. Důvěřují mi. Když něco řeknu, přijmou to. To je důležité. Pamatovat si tón jeho hlasu. Když jsme s ním. Nasloucháme mu. Vštípí se nám jeho hlas. I když ne všemu hned porozumíme. Poznáme jeho hlas. A nenaletíme třeba imitátorovi.
Ale ta známost mezi ovcemi a pastýřem je vzájemná. O ovcích on řekne: "Znám je. Ony jdou za mnou." On nás dobře zná. Ví, co prožíváme. Ví, čím jsme si prošli. Jaké rány jsme v životě utržili. Co se už zahojilo a co pořád bolí nebo se aspoň občas hlásí. Nic mu nemusíme vysvětlovat. Ani takové ty divné zvláštnosti, které každý máme. On nás dobře zná. On nám dobře rozumí. Líp než my jemu. Ví o našich slabostech, našich vnitřních temnotách, které k nám někdy promlouvají. On nám říká: "Já vím. Já to znám. Já ti rozumím. Já tě nesoudím - tj. Neodsuzuji. Neboj se." Kde je takový vztah, tam není potřeba se ptát: "Tak jsi Mesiáš?" Tam už to jasné. Takový vztah už je sám o sobě velkým požehnáním. Ale to není všechno. "Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Protože mi je dal můj Otec. U mě jsou vlastně v jeho (=Otcově) ruce. Já je pevně držím. Ne v zajetí či ve své moci, ale v bezpečí, ve svobodě." To je to pravé štěstí.
Ten obraz Božího pastýře a jeho oveček má především upokojit, dodat důvěru a jistotu. Přesně do toho patříme i my se svými blízkými. Svět je nejistý. Život je nejistý. Může se stát cokoli. Náš důvěrně známý svět, který nám připadá jakžtakž bezpečný, se může sesypat rychleji než by nás mohlo napadnout. Ale ve vší té nejistotě zůstává jediné: Jsme-li v jeho rukou, nikdo nás z nich nevyrve. Je děsivé si představovat, jak se o to někdo zlý - nebo něco zlého pokouší, ale Ježíš nás prostě nedá. Nedá nás. Ani za nic. Na to se můžeme spolehnout. V římských katakombách, což byla vlastně taková pohřebiště, kde se v období pronásledování shromažďovali křesťané, se dochovalo, pokud vím, několik vyobrazení Dobrého pastýře. I na náhrobcích. To znamená, že tehdejším křesťanům byl ten obraz Dobrého pastýře blízký. Dodával jim pocit bezpečí. A to až přes hranici biologického života a smrti. Kristus - Dobrý Pastýř se o nás postará v tomto životě i v tom budoucím - po smrti. Jeho laskavá péče nekončí. Nikdy nekončí. Protože v jeho péči se o nás stará ten dobrý Otec, o kterém Ježíš tak nadšeně vždycky mluví.
Ještě něco maličko k pastýřování. Tato neděle bývá zvláštním dnem modliteb za nová duchovní povolání. Tedy: aby byli noví pastýři. Celosvětově jich je nedostatek. Má to řadu důvodů, které teď nebudu rozebírat. Mně letos ale přišlo spíš modlit se i za ty stávající pastýře. (Snad to není příliš sobecké :-). Ale je to vlastně modlitba za Boží lid celý. Aby mezi námi byly takové vztahy, o jakých mluví Ježíš. Nebo abychom se jim aspoň "o trochu víc přiblížili". Vztahy nikdy nejsou samozřejmé. Musí se na nich "pracovat". Krize a skandály kolem zneužívání ukázaly v globálním měřítku struktury umožňující nejrůznější zneužívání moci i v církvi. Hledají se nové modely a podoby řízení církve. Za to je třeba se modlit.
A také: Žádný - sebelaskavější a sebesvětější farář či biskup nemůže být dobrým pastýřem. Ten je jen jeden. Ale kdyby tak lidé v laskavosti nějakého toho křesťana (třeba i faráře, biskupa, pastoračního asistenta či někoho takového), poznali něco maličko z laskavosti Kristovy (=a tedy i Otcovy), to už by hodně znamenalo!
Shrnu: Jsme všichni v dobrých, laskavých, mocných a silných rukou. My, co žijeme. I ti, co už z tohoto života odešli. V nich (tedy v tom, komu ty ruce patří) nacházíme přijetí, bezpečí a domov. Kéž to taky cítíme! Kéž nás to upokojí a utěší! A dá nám to prožít aspoň maličkou ukázku úlevy, která nás čeká v nebi!