Rozšířit srdce

7. velikonoční A

Sk 1, 6-14/ Ž 68, 2-11. 33-36/ 1 P 4, 12-14. 5, 6-11/ J 17, 1-11

Minulý čtvrtek to bylo 40 dní od neděle Vzkříšení Páně. 40. den Pán připomenul učedníkům budoucí seslání Ducha svatého, požehnal jim a před jejich očima vstoupil na nebesa. Oblak jim ho zastřel a už ho neviděli. Když pořád koukali za ním do nebe, andělé jim připomenuli, aby se obrátili od minulosti k budoucnosti, k tomu, co od Pána přijde.

Vrátili se z Olivové hory a modlili se – vytrvale (προσκαρτεροῦντες) a svorně (ὁμοθυμαδὸν). Apoštolové spolu s učedníky a učednicemi a také s Ježíšovou matkou Marií a jeho bratry. To je vlastně takový první obraz církve. Všichni se modlí, společně, vytrvale a svorně. A není to jen vzpomínka na to, jak to začalo. Taková má církev být. Modlitebnice.

Modlitba je způsob, jakým vzdáváme Bohu poctu. Nikoli proto, že od něho něco chceme, ale proto, že on je Bůh. Modlit se můžeme různě: slovy, zpěvem, tichem, tělem, tancem, myšlenkou. Věnujeme část svého omezeného času. Dáváme a při tom mnohem víc dostáváme.

Modlitba dává našemu životu správný směr, našemu putování novou sílu. Sv. Augustin napsal dopis o modlitbě (Epistula 130) jedné římské paní[1]. Jmenovala se Proba. Proč o tom mluvím? Píše tam mimo jiné, že modlitba rozšiřuje naše srdce, abychom byli schopni přijmout dary, které nám Bůh chce dát.
První církev v Jeruzalémě se modlila, aby vzdala Bohu poctu a byla připravena přijmout Ducha svatého.

Nezáleží tolik na tom, jaké modlitby říkáme a s jakým citovým nábojem a zápalem. Nezáleží na tom, "jak nám to jde". Záleží na srdci, které se otvírá Bohu.

Ježíš své působení před zatčením završuje modlitbou. Odevzdává se Bohu. Svěřuje mu sebe i celé své dílo. I jeho budoucnost.

Vracejme se k této jeho modlitbě – kdykoli, ale obzvláště tento týden. Sledujme, jaké modlitební priority vyjadřuje.

Pár poznámek:

Oslav (δόξασόν). "Ukaž svou přítomnost. Ukaž, kde jsi při díle. Ukaž, v čem tato sláva spočívá." Nemýlím-li se (což bohužel nemohu vyloučit) tak, vykladači a kazatelé v dějinách církve považovali to, co tu Ježíš nazývá slávou, za synonymum Ducha. Duch je sláva Otcova i Synova i učedníků a učednic.

Život věčný. To je něco společného. Není sám o sobě. Je to vztah. Blízký a důvěrný. Vstoupit do vztahu s Otce a Synem a žít v něm, to je život věčný.

Jméno. To se tomu hodně podobá. Jméno není jen nějaké slovo, označení. To je osoba a komunikace s ní. Bůh zjevil své Jméno Mojžíšovi u hořícího keře. Nikoli jako další informaci, ale abychom s ním mluvili v modlitbě. Nejzřetelněji nám toto Jméno ukazuje Ježíš. Tím, že nás uvádí do Božího domu jako děti, které tam patří. Tam patříme. Tam je náš domov. I když nás ještě čekají obtíže a zkoušky, tam patříme. V Bohu je náš domov. Duch nám to už nyní dosvědčuje.

My zůstáváme v úžasu a bázni. Říkáme si: "To snad ani není pravda!" A Duch říká: "Ale je. Nebojte se. Tam už nyní jdeme."

Tyto veliké věci v nás vyvolávají bázeň. Bázeň není strach, ale úcta a pokorné sebepoznání. Bůh nás volá k velkým věcem, na které nemáme, ale to mu nevadí. Jeho dary jsou příliš velké. Proto se potřebujeme hodně modlit a proto tolik potřebujeme Ducha svatého.

[1] Anicia Faltonia Proba (+ 432 po) byla mimořádně vlivná a bohatá římská aristokratka a křesťanka z rodu Aniciů.