Radosti těch posledních...

25. neděle během roku A

Ex 16, 2-15/ Ž 105, 1-6. 37-45/ Fp 1, 21-30/ Mt 20, 1-16

Protože tentokrát nebude "normální bohoslužba", ale společně s katolickou farností budeme slavit Boha na zrekonstruovaném náměstí Osvobození, nabízím alespoň pár myšlenek k dnešním čtením touto formou.

Přečtěte si dnešní úryvky z Písma svatého.

Evangelní podobenství o dělnících na vinici nás vede k poznání spravedlnosti Božího království. Že je velká, nás jistě nepřekvapí. Ale ona je ještě větší. Až se nám někdy (často) zdá nespravedlivá. Co to ten Bůh vlastně dělá? Vypadá to, že je příliš štědrý i k těm, kdo si to podle nás, nezaslouží. Že je štědrý k nám, to je v pořádku. Ale proč k těm, kdo na něho třeba dlouho "kašlali" a moc se pro něho "nepřetrhli"?

Protože jeho spravedlnost je milost. On netřídí podle zásluh. Štědře odměňuje všechny, kdo přišli na jeho vinici. Jeho štědrostí o nic nepřicházíme. Ti méně zasloužilí nedostávají z našeho, ale z jeho.

Evangelium nás zve, abychom změnili pohled. Tradiční církevní "hantýrkou", abychom činili pokání. Abychom přáli druhým; abychom odložili svůj záslužnický pohled; abychom se radovali z Boží štědrosti. Můžeme se ptát: "Nespočívá právě v tomto novém pohledu na Boha a na druhé radost a veselí nebeského království?" Odpověď jistě známe nebo aspoň tušíme.

To, že "první budou poslední a poslední první", s tím souvisí. Myšlení světa nás vede k soutěživosti. Abychom chtěli být první nebo aspoň abychom nebyli poslední. Má to své důvody. Motivuje nás to abychom nebyli líní a nečinní "jako pecky". Ale v nebeském království "to chodí jinak" než v běžném světě. Třeba být poslední nemusí být nevýhoda, ale naopak. Na základě dnešního podobenství si můžeme představit, že ti "na chvostu" mají nejlepší příležitost všechnu tu podivuhodnou spravedlnost a dobrotu Boží vidět nejvíc.

Jistě to neznamená, že se máme loudat… To netřeba vysvětlovat. Ale přes všechnu snahu nestačíme na všechno a nakonec i nám začnou docházet síly a dech. (Možná už začaly.) Je dobré vědět, že se tím nemusíme trápit, ale že naší odměnou bude sám Pán. A zdaleka nejen tou naší.

Nakonec se setkáme s Pánem. Není to pěkná představa? O tom píše sv. Pavel v dnešní epištole. Setkání s Pánem jako cíl našeho života! Ale společenství s ním už dávno začalo. Už teď z něho žijeme. Už to, co teď žijeme, je pro nás velké a krásné. Co teprve, až nastane večer všeho! Jen abychom měli lásku!

Starozákonní čtení tentokrát je o maně. Co to je mana? Boží pokrm pro poutníky pouští. Existují různé domněnky, co to ta mana byla. Jsou zajímavé, proč ne? Ale jestli to byl výpotek tamaryšku mannodárného nebo jedlý lišejník mísnička jedlá, určitě není to nejdůležitější. Co tedy? Bůh se o své poutníky stará. Nenechá je umřít hladem. A nevzdává to s nimi. Trpělivě je vychovává. Nebudeme jeho dobrotu zkoušet, ale můžeme se z ní radovat a vážit si jí.

A tato mana je taky jen začátek. Nakonec přijde Bůh sám ve svém Synu a stane se živým chlebem, který dává život všem, kdo ho s vírou jedí (Jan 6). A to pořád není všechno. Nakonec to všechno uvidíme a nevyjdeme z úžasu a naši radost nám nikdo nevezme. Jen abychom měli lásku!

Amen.