Právě DNES…
3. během
roku C
Neh 8, 1-3.5-6. 8-10/ Ž 19/ 1 K 12, 12-31a/
L 4, 14-21
Evangelium nás dnes zavedlo do synagogy v Nazaretě. Dnes to bude o Slovu a o učení (se). O to totiž v synagoze jde. Bohoslužba křesťanské církve vychází víc ze synagogy než z chrámu. Každou sobotu se shromažďují židé, aby slyšeli čtení ze svatých Písem a modlili se.
Tento typ bohoslužby vznikl někdy v době babylonského zajetí. Nevíme kde ani kdy. Ale tam někde se to muselo stát. Tehdy nebylo možno přinášet oběti jako v chrámu. Ale měli ustanovení Tóry a příběhy praotců, králů a proroků. A si je četli a promýšleli je.
Svědectví o takovém shromáždění kolem Slova jsme slyšeli i z Nehemjáše. Lidé se sešli, aby slyšeli slova Tóry. Kněz Ezdráš předčítá, levité překládají a vykládají a lidé poslouchají. A slova je hluboce zasáhnou. To je součást obnovy po exilu.
Bohu se vzdává pocta tím, že pozorně nasloucháme jeho textům. Komu záleží na Bohu, tomu bude záležet i na svatých slovech. Co se tam vlastně všechno píše a říká a co to znamená a co z toho vyplývá pro nás?
Teď dvě věci. Takové vysvětlení slov "Tóra" a "Slovo".
Tóra je
hebrejské slovo. Jeho tradiční křesťanský překlad zní Zákon. Židé, pokud
ho vůbec překládají, pak jako Učení. Teologové (starozákoníci) toto
slovo vykládají Ukazatel, Směrovka. Prostě je to slovo, které
udává směr životu věřících. Je to ukazatel ke svobodnému životu. Bůh
jeho prostřednictvím nasměrovává životy jedinců i celku ke své svobodě. Tóra
pomáhá orientovat se. Tóra inspiruje. Tóra připomíná Vyjití z Egypta.
Proto věřící žid nebere Tóru jako břemeno. Proto se z ní dovede radovat
jako ze vzácného daru a skvělé dobroty. Viz žalm. Slovo Tojry je sladké.
Skutečně. A radostné. Skutečně.
To druhé. Co to je Slovo, je jasné. Zbývá jen asi toto. Není to jen
obsah. Co se předává. Jako byste "přelili" obsah jedné nádoby do druhé.
S tím souvisí i Učení. Není to "nalejvárna". Všechno to je nanejvýš
osobní. Mluvit a naslouchat znamená být spolu a působit
na sebe navzájem. Mít se navzájem rádi. Zajímat se jeden
o druhého. Toto být spolu to je naprosto zásadní. Teprve ono
působí porozumění a hlubší pochopení. V biblickém smyslu se nedá učit jen
z knih. Ne že by knihy nebyly důležité. Ale hlavní zdroj spočívá
v osobním vztahu. Učení to je prostě to, co se děje mezi učitelem a žákem. Je v tom vzájemná pozornost a respekt. A mnohem, mnohem víc.
Totéž se děje mezi Bohem a jeho lidem. Když řekneme, že Bůh mluví,
znamená to, co jsem právě řekl. Slovo, Tóra, Učení představuje vlastně hlavní
biblický zázrak. Toto Boží mluvení – vyučování – tvoří svět i náš
život – z ničeho. Toto Boží mluvení tvoří život a drží nás
navzdory všemu umírání, stárnutí, nemocím a podobným věcem. Skutečně není
většího dobrodiní a zázraku.
Když toto víme, můžeme vstoupit do nazaretské synagogy. Přečetlo se z Tóry. Následuje čtení z Proroků. Ježíš se ho ujme. Rozvine svitek a čte "Duch Panovníka je nade mnou, proto mne pomazal…" To je náš oblíbený Izajáš. 61, 1nn. Ten, kdo mluví, obdržel sílu Ducha, aby přinášel radost, svobodu a naději. Boží radost, svobodu a naději. Co by mohlo být lepší? Celé se to poněkud koncentruje do vize "roku Hospodinovy přízně". Tady zarezonuje Tóra. Leviticus 25 o milostivém létě. Každý padesátý rok je jóbel. Od toho nemýlím-li se tak trochu pochází jubileum. Je to rok odpočinutí, odpouštění dluhů, propouštění z otroctví, navracení svěřené půdy. Tady Bůh ohlašuje něco podobného. Jako by říkal: "Vzpomeňte si na milostivé léto. Tak něco takového pro vás udělám teď – extra. Poznáte, že vás mám rád. Poznáte, že jsem vám příznivě nakloněn. Abyste to poznali a uvěřili tomu, dostal jsem Ducha. Aby to bylo věrohodné. Autentické."
Ježíš se dívá na své sousedy. Oni na něho. Je to zvláštní chvíle. "Tak, copak nám Ježíši, povíš?" A on jim řekne: "Tak právě toto se děje dnes, tady mezi vámi. Poznáte, jak Bohu na vás záleží."
Je to pravda? Není to velkohubá neomalenost? Ale my víme a cítíme (možná nevíme, jak), že v Ježíšových ústech je to pravda. A pokorně se skláníme. Díky Ježíšovi i toto je pravda… A děje se to. DNES… Právě DNES...