Potíže s Vánocemi...

Narození Páně (ve dne)

Iz 52, 7-10/ Ž 98/ Žd 1, 1-6/ J 1, 1-14

S Vánocemi je potíž. To víme všichni. Nejen s těmi všemi přípravami a pak všemi těmi návštěvami a tradicemi a tím , co by se mělo stihnout… Ta hlavní potíž spočívá v kontrastu mezi zkušeností a zvěstí. A taky tím, čím vším je to celé obaleno v našem myšlení a kultuře.
Na jednu stranu to vypadá, že se všechno naplnilo. Přijde velké světlo a už je tu. A davy spěchají k Betlému poklonit se Ježíškovi a nesou své dary. A skutečnost?
Nebo: "To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila." Hezky se to poslouchá. A přece mnohé kolem nás (a nás samotné možná taky) pohlcuje tma smutku a bolesti nad ztrátou. Anebo nespravedlnosti... a kdoví čeho ještě. Trápení a bolestí je víc než dost.

Potřebujeme nějak skloubit tuto zkušenost s vánoční zvěstí. Jak by to asi mělo vypadat? Myslím to skloubení. Sám to pořád hledám. Můžu se maximálně podělit o své hledání. Jak to tedy skloubit?
No, možná tak, že tuto nepříjemnou zkušenost vůbec přijmeme. A navzdory tomu všemu nevzdáme naději. Budeme hledat světlo, protože věříme, že tu je.
K tomu se potřebujeme jinak dívat. Což vůbec není jednoduché. Pořádně se rozkoukat. Všímat si toho, co běžně přehlížíme. Rozkoukat se většinou trvá.
Pak taky potřebujeme přijmout, že to všechno je a bude jinak, než si představujeme. Že Bůh ve své nápaditosti zvolil překvapivé způsoby. Potřebujeme nechat se překvapit. Nejen dárky pod stromečkem, ale hlavně tím, že Bůh je větší než naše nejbujnější sny a že je úplně jiný. Třeba i v tom, že je nám blíž než vůbec tušíme.

V Listu Židům jsme slyšeli také něco "o posledních dnech" (epi eschatú tón hemérón). To máme většinou spojeno s koncem světa. Poslední čas teprve přijde. Kdepak! Už je tady. Nastává Ježíšovým pobýváním (DASEIN) v našem světě. Začíná jeho narozením. Mezi Bohem a světem se stalo něco převratného, co už nepůjde vzít zpátky. Něco dobrého. To je moc dobře, že to nejde vzít zpátky. Tedy nemůžeme to ani my pokazit. To je to světlo. Bůh se stal našim bližním. Do té doby k nám mluvil skrze prostředníky, proroky. Jako jsme třeba měli slovo z Izajáše. Což byla ohromná "věc", ne že ne. O to větší je to, co nastává. Teď mluví přímo. Skrze Ježíše. Nejen skrze to, co Ježíš říká, ale skrze jeho osobu a celý jeho život. Skrze to, jak uchopil lidství a co s ním udělal. Jak ho naplnil. Jak se postavil k různým výzvám a taky smutkům a taky strachům a pokušením, které sami tak dobře známe. V tom je to nové. Že Bůh mluví z naší perspektivy, z naší zkušenosti. Jako jeden z nás. Že v tom všem má víru a naději… žádné zlo, žádné intriky dokonce ani nespravedlivá a příšerná smrt na kříži na tom nic nemohla změnit.
Ovšem toto vše "promlouvá" k tomu, kdo opravdu hledá, koho to Boží mluvení zajímá.
Takže Bůh od teď mluví z naší perspektivy. V tom najdeme to světlo, které žádná tma nezhasne. I když to někdy vypadá "tak, tak" a ve vrcholné chvíli zhaslo pro nás, ale jen na chvíli… a jen pro nás Boží skutečnosti v našem světě bývají prostě "tak, tak". Na to si potřebujeme zvyknout. Ale lehké to opravdu není. Víra vždycky představuje velkou výzvu – nad našeho možnosti. Bůh po nás chce strašně moc, ale mnohem víc dává.

Pak budeme moct říct: "Spatřili jsme jeho slávu…" Sláva pro starověké lidi svítí a zároveň souvisí s tíží. Na cestě za Ježíše poznáme, že tady jde skutečně o něco závažného… Tady to všechno je pravda a tady to dává smysl… Tady se ocitáme v blízkosti něčeho strašně důležitého. Stojí nás to sice hodně námahy, ale mnohem víc nám to dává. Avšak není to ve věcech, spíš že náš život stává opravdovějším…tak nějak zevnitř (?). Když to poznáš, víš že to "to ono". Je to neuchopitelné. Nemůžeme to vlastnit. Jedině žít a sdílet s druhým.

Kéž se to opravdu děje!
Tak šťastné a veselé… :-)