Nedokonalé kázání o mluvení a naslouchání...

27. neděle během roku A

Ex 20, 1-20/ Ž 19/ Fp 3, 4b-14/ Mt 21, 33-46

Co kdybychom si dnes zameditovali na téma "mluvit - naslouchat – slyšet"? Bůh mluví. Mnoha způsoby.

Žalm připomněl řeč stvoření. Hvězdami na nočním nebi a Sluncem na denním, střídáním nocí a dnů. A nejsou to monology. Každé Boží mluvení znamená rozhovor a zve k rozhovoru. "Noc noci sděluje poučení a den dni poznatky." Když vyjdeme ze svých myšlenek vstříc skutečnosti, narazíme na Boží dialog.

Tady si dovolím malou odbočku: Nezůstává dnes člověk mnohdy radši "v pelíšku svých myšlenek a dojmů a své reality a pravdy"? Neodděluje se tak od Božího dialogu? I když někdy o sobě říká, že věří v Boha. Není toto bolest naší doby? Domníváme se, že mnohému rozumíme, ale co když je to sebeklam. (Jako děti jsme se dívali za minulého režimu v Brně na "Vídeň". Koukali jsme na filmy a pohádky, kde postavičky mluvily cizí řečí. A jelikož jsme ji neuměli, domýšleli jsme si, co ty postavičky říkají. Třeba podle tónu, jakým to říkaly. Navozovali jsme si dojem, že rozumíme. Ale kdepak! Přijde mi, že tak dělá dnes podobně hodně lidí. Domýšlejí si podle tónu a podle toho, co by chtěli. Myslí se, že rozumí. Ale kdepak! A ještě smutnější je, že je ani netrápí.) Co nám Bůh opravdu říká prostřednictvím tvorů, životních okolností a událostí?

A teď zpátky k Božím řečem. Pak je ještě jedna řeč. Boží mluvení skrze Tóru, tedy Mojžíšovo učení a Proroků. To je lidské slovo. Můžeš si ho přečíst. Můžeš ho poslouchat. Můžeš o něm přemýšlet. I to je dialogické. Bůh nesděluje hotové věci, zve k rozhovoru, čeká na odpověď. Tento způsob mluvení představuje zvláštní dar. Je klíčem ke všem dalším formám. Bůh se v něm dává poznat. Díky němu víme, jaký je, co má rád a co zase ne, jaký je jeho styl a jaký není. "Já jsem tě vyvedl z Egypta, z domu otroků. Nebudeš mít jiného boha vedle mne. Nezpodobíš si. Neponeseš nadarmo mé jméno…", atd. atd. Bůh nás svým mluvením učí. Dříve se říkalo: Formuje. Dnes už se to neříká. Ludvík Armbruster říkal, že se formuje těsto. Vánoční cukroví dáváme do formiček. Vykrajujeme třeba hvězdičky, srdíčka a tak. Ale lidé nejsou těsto. Učení to je společné dílo. Učitele a žáka. Žák poznává, že učení je dobré a chce se učit. Bůh chce, abychom chtěli. Boží učení – a to jsme zpátky v žalmu – je skvělé. Dává moudrost. Je lepší než zlato. Lepší než med. Je vzácným darem a skvělou příležitostí. Žalm chválí Boží mluvení a nejvíc jeho Učení. Smíme se odvážit říct, že jeho Učení je klíčem i k tajemné řeči hvězd a slunce a nocí a dní.

A svědectví apoštola Pavla a dalších apoštolů nám říká, že tím úplně nejvyšším a nejlepším mluvením Božím je Ježíš sám. V něm Bůh mluví naší lidskou řečí. Nejzřetelněji nám dává poznat sebe sama a ukazuje nám, co pro nás chystá. Mluví tak, abychom to poznávali a těšili se na to.

Tato řeč otvírá porozumění Mojžíšovi a Prorokům, a taky tomu, co se děje v nás a mezi námi v našem světě, a co by se mohlo dít podle Božího přání. A že Boží přání je nakonec to nejlepší i pro nás. Toto poznal svatý Pavel a tím ho Pán Bůh "dostal". Za Pavlovým svědectvím můžeme zaslechnout něco jako: "Nic lepšího si mi nemohlo stát. Ale díky Bohu se stalo. A těším se, co to přinese." A nám se to děje taky. Třeba ne, tak intenzivně jako Pavlovi. (Což je pro nás možná lepší. ) Ale taky. Pojďme se taky těšit. Máme opravdu, na co.