Na svatbě, tam se to ukáže...
2. během roku C
Iz 62, 1-5/ Ž 36, 6-11/ 1 K 12, 1-11/ J 2, 1-11
Dnešní liturgií nás provází motiv svatby.
Aspoň tedy v prvním čtení a evangeliu a trochu taky v žalmu.
Co všechno nás napadne a vybaví se nám, když se řekne svatba? Radost,
veselí, že je nám dobře pospolu, bavíme se, dobré jídlo, dobré pití, dobré
víno, přátelství, vlídnost… a mnohé další. Je to slavnost sama o sobě,
ale taky to mezi ženichem a nevěstou. Radost z toho, že jsem našel
– našla někoho opravdu blízkého. Jak je krásné, když dva se stanou jedním, aniž
by jeden pohltil druhého!? Nebo aspoň ta naděje, že to je možné stát se
jedním, aniž by jeden pohltil druhého; že se tato možnost teď
otvírá. Teď. Tento mimořádný čas, kdy mimořádně cítím Boží
přítomnost a svobodu…
Něco takového nám zaznívá třeba z dnešního čtení z Izajáše. Kdo tam mluví a ke komu? Vypadá to, že prorok sám. A ten nikdy nemluví sám za sebe. V jeho slovech mluví Bůh. A ke komu? K Sijónu. K Jeruzalému. K Božímu městu. Které ztratilo svou slávu a krásu. Bezprostřední nebezpečí sice pominulo. Ale nastal čas jakési šedi… a vypadá to, že se z ní hodně dlouho nedostanem. Zdá se vám, že to nikam nevede? Slavnostně prohlašuji, říká Bůh: "Já to změním. A nedám si pokoj, dokud se to nestane. Zase zazáříš. Všichni to uvidí. I tví nepřátelé. Dostaneš nové jméno." = Staneš se někým novým. Sama si budeš říkat: "Jsem to vůbec já. Nepoznávám se." Budeš nádhernou korunou a královským turbanem v rukou Boha. Už nikdy nebudeš zpustošená. Bude se o tobě mluvit: "To je ta oblíbená. Jak ta jen je ale oblíbená!" Vdaná. To znamená: Nejsi sama. Oblíbená, protože si tě oblíbil Bůh. A vdaná, protože se s tebou oženil Bůh. Jako se na sebe těší a jsou rádi spolu ženich a nevěsta, tak ty a Hospodin. Hospodin se dobrovolně sváže se svým lidem. Ze svobodné lásky. Protože se mu líbí a je mu se svým lidem tak dobře. Zní to až neslýchaně. Smí se tak mluvit o Bohu? Přesně o tom mluví prorok, aby potěšil zdeptané svaté město.
Evangelium
nám říká, že celý ten příběh s Ježíšem z Nazareta začal na svatbě.
Jednak to propojuje evangelium s proroctvími, ale třeba se Šalamounovou
Velepísní. Abychom poznali, že svatba je klíčem k pochopení celého
toho příběhu. Začíná SVATBA a je tu ŽENICH a NEVĚSTA.
Svatební radost, veselí, opojení touto radostí a veselím. Střízlivé opojení
Duchem svatým. (Sobria ebrietas Spiritus, snad sv.
Ambrosius Milánský). Vzpomeňte, jak lidem učedníci o Letnicích připadali
jako opilí. Existuje střízlivé opojení Ducha.
Bůh v Ježíši z Nazareta se uchází o své stvoření jako
ženich o nevěstu. Je to obraz. Určitě. Hraniční. Určitě.
A je to skutečnost. Určitě. Je to obraz. Musíme s ním pracovat
opatrně, s velkou pokorou a úctou. To zahrnuje i vážnost. Vzít Boha
vážně a nechat se unášet do nepoznaného. Přijmout, že to úplně nemůžeme mít
pod kontrolou.
"Uchoval jsi dobré víno, pro tuto chvíli, " řekl možná překvapenému ženichovi v Káně správce hostiny. To je vtipná záměna. Podle některých vykladačů tu leží pointa celého příběhu. Ani správce hostiny ani ženich asi neví, kde se to dobré víno vzalo. Ženich je pochválen za něco, za co nemůže. To jsme my na této svatbě. Nevíme, kde se to dobré víno vlastně vzalo. Asi to není to nejdůležitější, odkud a jak se to stalo. Ale že je fakt hodně, hodně dobré a hlavně, že je tu. Existují různá vína. Ale některá jsou skvělá. Jako třeba to v té restauraci v Římě. To bylo lehounké, jiskřivé, jemňounké… Nevím, jak to přesně říct, ale to bylo… To prostě poznáš. Dobré víno věřím, že poznáš. Nemusíš být znalec.
Poselství kánského vína není: To nejlepší nakonec. Ale to dobré až do konce.
Na tomto světě všechno míří k úpadku. Nemýlím-li se snad, fyzika tomu říká
nárůst entropie. Čím dál horší, až přijde konec. Tady do toho vstupuje
něco jiného. Jiného řádu. Odjinud. "Pořád dobrý. Kupodivu dobrý. Pořád
dobrý. Až přijde cíl a i ten bude dobrý. Dobrota Boží nás úplně naplní a
promění."
Asi jsem vám ta čtení nevysvětlil, ale pokusil se vás spíš tak trochu vtáhnout
do té atmosféry… do vlivu tohoto Ježíšova vína. Doufám, že se to aspoň
kapičku podařilo…