Mastní od hlavy až po paty…

20. neděle během roku A

Gn 45, 1-15/ Ž 133/ Ř 11, 1-2a. 29-32/ Mt 15, (10-20). 21-28

Rád bych dnes něco řekl k prvnímu čtení. Chtěl bych hlavně upozornit na dvě věci, které řekl Josef. Vlastně on tam hlavně mluví Josef. Jeho starší bratři jsou tak zděšeni, že se nezmůžou ani na slovo. Nelze se jim divit. Musel to být strašný šok.

Josef za ty roky pochopil, jaký to všechno mělo smysl. Malá odbočka, první. Budou dvě: Zlé věci mohou mít i dobrý smysl. To není samo sebou. A nemusí to být pokaždé. Zlá věc zůstane zlou věcí. Jestliže to má přece jen smysl, pak je to milost… Boží intervence…

Josef vidí, že jeho prodání do otroctví vedlo k zachování života (dosl. aby způsobil život; ḥjh hif. = tedy zachoval při životě). Rozumějme: Přežití v čase hladomoru. Aby Izraelovo potomstvo přežilo, aby mělo budoucnost.

Druhá odbočka. Když farao povýšil Josefa, dal mu egyptské jméno: "Safeat Paneach". To se překládá: "Bůh promluvil: (On) bude žít." Díky tomuto Josefovi nezahynou mnozí, život nebude umenšen, ale naopak umožněn a rozhojněn.

A to druhé? To se odvíjí od toho prvního. Aby se Izrael – Jákob dožil velkého vysvobození (lipeléṭá gedolá). Taky možno přeložit: "veliké vyváznutí". Tím se myslí únik z nejrůznějších nebezpečí.

Je tady budoucnost, kterou připravil Bůh. Dobrá a nadějná. Ona je smyslem událostí. Nebo ještě takhle: Bůh hlídá a zasahuje do událostí tak, aby nikdo a nic nemohl této dobré budoucnosti zabránit. My to nejsme s to vždy dohlédnout. Vlastně jen velmi, velmi výjimečně. Víra vede k naději, že Boží království jistě přijde, že Boží pravda a láska jistě zvítězí nad lží a nenávistí mocných světa.

Josef není ten Zachránce. Jeho úkolem bylo zajistit kontinuitu tak, aby se Izrael dočkal té chvíle. I zde se z toho měli dobře nejen Hebrejové, ale Egypt a spousta dalších národů. Přesně jako v tom Ježíšovu podobenství o dětech a pejscích.

Ještě k žalmu: To je krásná chvála obyčejné sourozenecké svornosti. Ta vůbec není samozřejmá. Ale když je, tak je to velký dar a síla. Nemusí to být pokrevní sourozenectví, ale taky duchovní. V církvi a synagóze. Mám-li bratry – sestry, nejsem sám. Mám s kým sdílet své radosti i bolesti. To je velká síla. Skutečně dar Boží.

Tam Bůh dává požehnání. To žalm vyjadřuje ve dvou obrazech. Jednomu rozumíme dobře. To je ta rosa, vláha. A zvlášť ta chermónská. Ta prý je pověstná. Vydatná jako déšť.

Druhý obraz potřebuje přiblížit. Olej! Tuk! Představa, že vám někdo vychrstne na hlavu několik litrů oleje – byť olivového, moc lákavá není. Nebo je? I to byl tehdy obraz požehnání. To se tehdy líbilo. Pořádně mastné vlasy a obličej. "To je panečku, něco!" Proč? Protože tuk, olej je něco vzácného, hodnotného a drahocenného. Nejen z důvodů kosmetických, ale i výživných. Dodá sílu, energii. Takže jako když vás zmáčí vydatná rosa nebo vydatný olej, tak Bůh rozlévá své požehnání tam, kde bratři a sestry jsou jak jeden. Drží při sobě a mají se rádi.

V takových věcech, v každodenních vztazích, v těch nejzákladnějších vztazích – v tom se děje Boží požehnání.

A snad lze i dovodit: A vždycky to přinese i něco dobrého těm ostatním.

O nich – o těch ostatních – byla i další čtení. Bůh připravuje ty své dobré plány tak, aby se z těch drobečků a kapiček oleje měli dobře i ti ostatní. Boží lid je vyvolen k tomu, aby se z něj měli dobře i ti druzí. Někdy mu to (=Božímu lidu) déle trvá, než to pochopí a přijme. Ale Bůh své dobré plány uskuteční, i když se Boží lid někdy zabývá jen sám sebou anebo nějakými hloupostmi. Bůh si poradí a jeho království přijde. Teď jen, abychom nebyli překážkou. To by byla velká hloupost a škoda.