Hlad světa…

17. během roku B

2 S 11, 1-15/ Ž 14/ Ef 3, 14-21/ J 6, 1-21

Ježíš nasytil několik tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami. A ještě toho zbylo dvanáct košů. Dvanáct jako pokolení Izraele.

Evangelista toto sycení nazývá znamením. Nemáme v tom vidět "jen" jídlo. Je tam toho mnohem, mnohem víc. Co všechno? To máme hledat. Lze tam najít řadu souvislostí. Chleba symbolizuje život, živobytí, pak starozákonní manu, pokrm poutníků do Země zaslíbené. Nám to také připomene eucharistii neboli večeři Páně.

Chléb, který "prošel Ježíšovýma rukama", se stává jeho osobním darem. Jeho poselstvím. Vyjádřením jeho vztahu k nám.

Smíme v tomto sycení zástupů vidět poselství: To, co dává a zachovává život, nejsou věci, nýbrž "to mezi Ježíšem a námi" a to, co Ježíše "přináší" mezi nás.

Samotný zázrak sycení zástupů je (a troufám si říct, že také zůstane) tajemstvím. Určitě taky odkazuje na "zázrak na dělení se". Nějaký chlapec měl pět chlebů a dvě ryby. Proč to evangelista výslovně říká? Nikdo jiný nic neměl? Je to možné, že si nikdo jiný nevzal jídlo na cestu? Čekali, že je Ježíš pohostí? Vždyť by to bylo hodně neobvyklé. Jak vůbec apoštolové tak rychle zjistil, že ten chlapec nějaké jídlo má? Samé otázky. Nějaké odpovědi?

"Zázrak dělení se" znamená, že když si "to své málo" ustrašeně nebudeš držet jen pro sebe, ale odvážíš se dát ho druhým a Ježíšovi, on z toho udělá "velkou věc".

Když to vezme do rukou Ježíš, může i z pár chlebů, nasytit zástupy.

Avšak co v této souvislosti znamená "nasytit"? Hladoví nejen žaludky, ale také duše lidí. Teď se mi připomenulo za určitých osobních okolností, kterými vás nebudu zatěžovat, pozoruhodné dílo pana Vojmíra Vokolka. On v sedmdesátých letech vyzdobil několik opuštěných kostelů originálními freskami. Vrcholné dílo se jmenuje "Hlad ve světě". Najdeme ho v kostele sv. Petra a Pavla                    v Rozhovicích na Chrudimsku. Scéna sycení je tam zachycena velmi realisticky. Pro někoho až pohoršlivě. Celý svět tam hladoví. Všechny kontinenty. Všechny sociální vrstvy. A Ježíš (v džínách    a tričku) spolu s apoštoly se snaží lidi nasytit. Celý svět hladoví. Všechno v nás hladoví. Nejen naše žaludky, ale i naše duše.

Ježíš dává pravý chléb. Do naší matematiky, našeho plánování, prostě do všeho"toho našeho",          s Ježíšem vstupuje něco dalšího… nespočítatelného, nepředvídatelného. A nakonec "to něco dalšího" (Z nouze o vhodná slova to nazvěme třeba "dimenzí". Náš profesor systematiky miloval slovo "dimenze", tak mě to asi poznamenalo. To tak bývá.:-) Nakonec se tato "Ježíšova dimenze" ukáže jako ta hlavní a jediná nosná. Jemně, nenásilně a nenápadně vstupuje do našeho světa. Smíme čekat a doufat nesrovnatelně víc…

Chápat to nebudeme. Ani nemůžeme. Podobně jako ti lidé tenkrát. Ježíš je nadchl. Až tak, že ho chtěli provolat svým králem. To bylo úplně vedle. Nerozumí tomu. Ti lidé. Nemohou. Nemůžeme. Ale Ježíš se ubrání. Pochopíme později. Snad:-)?

Podobné platí o "zázraku na jezeře" později v noci. V Ježíšovi přichází něco nečekaného… Co může až děsit svou neuchopitelností a silou. Do našeho omezeného prostoru, do času, do různých protivenství přichází v Ježíšovi něco, co ani neumíme nazvat. Ale to nevadí. Důležitější je, že to skutečně je. To se nakonec ukáže jako to nejlepší.

Davidovo selhání z dnešního prvního čtení snad smíme brát jako takové "memento", abychom nezapomínali na to, co to je "panství hříchu". Týká se nás všech. Všichni v sobě nosíme "zárodky" oné zkázy. Stačí vhodné podmínky a je to. Avšak nepřipomínáme si to proto, abychom se deptali, nýbrž abychom lépe porozuměli evangeliu. Všech se nás týká hřích, ale Bůh posílá svého Syna, aby on všechnu tu destrukci a hrůzu hříchu obrátil proti sobě a na sobě je zničil. Nejen hřích, ale i toto vysvobození, se týká všech.

Pavel se modlí, aby se v adresátech (posluchačích) jeho dopisu upevnil "vnitřní člověk". To jsou ty "hlubiny v nás", které komunikují s Bohem. (Hlubina volající na hlubinu… Ž 42, 8). Abychom poznali všechny rozměry (vidíte, zase ty dimenze) Kristovy lásky. Aby se nám ukázalo měřítko.        A my si konečně uvědomili, jak je tato jeho láska, ale skutečně obrovitánská a obrovitánsky skutečná.