Euodia, Syntyché a Syzygos...

28. neděle během roku A

Ex 32, 1-14/ Ž 106, 1-6. 19-23/ Fp 4, 1-9/ Mt 22, 1-14

Dnes bychom mohli začít u těch Filipských. Takovým detailem. "Euodii a Syntyché prosím, aby tak smýšlely v Pánu"…. "Ano i tebe prosím, můj věrný druhu, ujmi se jich…"

Euodia, Syntyché a věrný druh (ř. Syzygos). Možná to je osobní jméno, možná narážka na osobní jméno, možná i taková charakteristika. Syzygos doslova znamená něco jako "souspřeženec". Používalo se pro označení "spřízněné duše", "souputníka".

Euodia a Syntyché musely být významné osobnosti tamní církve. Dost možná byly představené filipského sboru (Sv. Jan Zlatoústý). Ženy měly v Makedonii té doby významnější postavení než kdekoli jinde. Spolu s Pavlem a Klémentem[1] se účastnily atletického zápasu v evangeliu (ř. synathlein). Tzn. nesly tíži nepřízně, možná i pronásledování pro evangelium. Pavel tu používá slovo z oblasti sportu. Inu, jsme prostě v Řecku.

Co se tam tenkrát mezi Euodií a Syntyché stalo, taky nevíme. Ve filipské církvi to museli všichni vědět. Konflikt? Jen nelad? V jaké věci? Nevíme. Konkrétní historické detaily nebudou to nejdůležitější. I když nás to bude lákat, jelikož jsme zvědavé nátury.

Co z toho neznámého příběhu pro nás vyplývá? Církev je vždycky osobní. Tvoří ji lidé se vzájemnými vztahy, se shodami i neshodami. Není to ideální a bezchybné společenství. Jsou to lidé na cestě k jednotě. Jednota je dar a zároveň dílo lidí. Nevytvoříme ji my, ale nevznikne ani bez našeho přičinění. Musíme taky chtít. Musíme pro to něco dělat. Třeba pokusit se porozumět druhým a zvlášť těm, co mají jiný názor. A těm, co prožívají nelad, ba konflikt, se věnovat. Přijmout je. "Můžu nesouhlasit, nerozumět, a přece přijmout…," L. Armbruster.

Základ této jednoty není v nás, ale v Pánu. "Patříte Pánu." To je základ. To je nejdůležitější. Na tom se dá stavět: "Přijal nás Pán. Vyvolil nás Pán!" To vůbec neznamená, že jsme lepší. Možná právě naopak. Ale to opravdu není důležité. Vyvolil nás Pán, abychom byli užiteční pro druhé.

Na to navazuje: Radujte se v Pánu. Pán je blízko. O vaší epikii ať vědí všichni. Co je to epikie? No, označuje to způsob výkladu morálních pravidel nebo zákonů. Mírnost, shovívavost v posuzování jednání druhých. Netrapte se starostmi, prostě všechno svěřujte Bohu a důvěřujte mu. Pak pokoj Boží (= od Boha; ale taky silný a pevný pokoj, jaký může dát jen silný a velký Bůh) vás bude chránit navenek i uvnitř. Bůh pokoje bude mezi vámi.

A co to zlaté tele? Cesta Hospodinova znamená rozchod s modlářstvím. A ten není zas tak jednoduchý. My lidé potřebujeme vidět, nějak si boha znázornit – předmětem, soškou… Žádný pohan si nemyslel, že bůh vypadá jako třeba býček. Pro ně to bylo zpředmětnění boha, příbytek boha na zemi. Bůh byl v pohanských představách "ten silný a budící respekt". A nejsilnější, co znali, byl býk. Tak si udělali symbolického býčka, s růžky jako půlměsíčkem. Božského býčka, který by ukazoval: "Bůh ve své síle je tady s námi." Oni nezaměnili Hospodina za býčka. Oni si řekli: Proč neuctívat Hospodina jako býčka!? Chtěli si to zjednodušit, zlidštit a nepochopili, neuvědomili si, že tím sešli z cesty. Hospodin není jako jeden z pohanských bohů. Nelze ho zpředmětnit. Ničím a nijak. Nelze si to zjednodušit. Nelze jím manipulovat. Bůh se tomu brání. Nechápeme, proč to tak je. Ale věříme, že to je kvůli nám lidem. Pro naši svobodu.

[1] O jakého Klémenta se jednalo, nevíme.