Dva synové...

26. neděle během roku A

Ex 17, 1-7/ Ž 78, 1-4. 12-16// Ez 18, 1-4. 25-32/ Ž 25, 1-9// Fp 2, 1-13/ Mt 21, 23-32

Rozhovor s kněžími a vyprávění podobenství o dvou synech se uskutečnil v jeruzalémském chrámu v posledních dnech Ježíšova pozemského života.

"Pověz nám, jakou mocí to činíš." Ta otázka dává smysl. Dokonce se tak jako pastýři Izraele ptát musejí. "Ty, Ježíši, vystupuješ s nebývalou autoritou. Kdo ti ji dal? Kdo jsi? Prorok? Nebo dokonce Mesiáš? Jsi vůbec oprávněn učit jako rabbi?

On odpoví protiotázkou. "Odkud měl svou autoritu Jan? Dal mu ji Bůh nebo lidé? Co myslíte?" Brizantní otázka. Výbušná! Všichni víme, jak Jan skončil. Mnozí mu uvěřili a na jeho slovo se káli, ale Herodes Antipas ho zavřel a nakonec nechal setnout. Vládce z Izraele, co nechal zabít Božího muže. Jak tradiční a zároveň skandální! Cokoli kolem Jana bylo výbušné. Politické a zároveň duchovní. Kdyby Ježíšovi řekli: "Byl to prorok," a doslechl se to Herodes Antipas, jak by asi reagoval? A říct: "Vymysleli si to lidé. Jan žádné pověření z nebe neměl," to mohlo vyvolat revoltu proti kněžstvu.

Strach z mocných i z davů: Toto jsou duchovní autority Izraele? Kde je nějaká odvaha víry? Kde nějaké duchovní poznání?! Za takových okolností nemá rozhovor o takových zásadních věcech smysl. Škoda! Na druhou stranu: Ježíš přece jen odpověděl. Čím? Tím, že spojil svou službu s Janem. Přiznal se k němu. Oni patří k sobě. Jan je jeho předchůdce.

A teď ti dva synové. Oba zpochybní otcovu autoritu. Říct otci: "Ne," bylo dosti neuctivé a pro otce trapné. To podobenství tedy rozhodně není černobílé. Oba se provinili. Každý jinak. Někteří vykladači říkají, že horší byla reakce toho, co řekl: "Ne." Napadlo by vás to? Vždycky je užitečné, slyšet jiný názor, než ten náš.

Druhá rovina podobenství představuje činy. Kdo udělal to, co si otec přál? To je přece jasné! Všichni to ví. Podobné se stalo kolem Jana. Někteří měli "plnou pusu Pána Boha a jeho vůle" a pak nic! A nakonec právě ti, do kterých by to nikdo neřekl, Jana vzali vážně a skutečně se obrátili. No, věřili byste tomu?

Náboženští a církevní či synagogální lidé bývají v nebezpečí, že nakonec Boha zamění za své představy a zvyklosti a tak se s Bohem minou.

"Jediná věc, které se skutečně bojím, je Kristus, který mne míjí." Něco takového napsal církevní otec sv. Augustin (+ 430 po Kr.) . Zvláštní výrok, že? Je strašné a smutné, když se člověk míjí s Kristem. A přitom se to může stát docela snadno.

Avšak abychom nekončili tak děsivě. "Celníci a nevěstky vás předcházejí do nebeského království." Evangelický novozákoník Jiří Mrázek upozorňuje ve svém výkladu právě na sloveso "předcházejí" (προάγουσιν). Vidí v něm náznak naděje. Oni – ti celníci a nevěstky – jdou první před vámi. Snad tam půjdete taky vy. Nevadí, že nebudete první. Ale půjdete. Minulou neděli zaznělo: "Poslední budou první a první poslední." Snad to ještě rezonuje v našich myslích. Jako by v této záměně pořadí se projevoval charakter Pánův. Takový je on. Boží myšlení a jednání je pozoruhodné a nevyzpytatelné a zároveň velmi laskavé.

Kdo je jako ty, Bože?

Snímáš hříchy svého lidu.

Poslední otvírají ostatním cestu k tobě.

Při tom ani ti poslední nepřijdou zkrátka.

Jsi takový, Bože, jak to říct?

Tím, jaký jsi, získáváš naše srdce.