Duch vzkříšení...

5. neděle postní (Judica) - 26/3/2023

Ez 37, 12-14/ Ř 8, 8-11/ J 11, 1-45

Slyšeli jsme: "Vložím do vás svého Ducha a oživnete."

A taky: "Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá."

A v evangelním čtení jsme slyšeli, jak to Ježíš ukázal na Lazarovi z Betánie.

Tajemství vzkříšení souvisí s Hospodinovým Duchem. Však také starokřesťanské vyznání Nicejsko-cařihradské Ducha výstižně tituluje: (ř. ). Duch v Bibli není protikladem hmoty, těla. Kristus nám ukázal na svém kamarádovi Lazarovi a potom i sám na sobě, co to vlastně je.

Smrt je neúprosná, ale láska Hospodinova "ještě neúprosnější" :-).

Bůh nás tak moc miluje, že nás zavolá ze smrti a smrt (ta mocná smrt…!) nás bude muset vydat.

A my vyjdeme podobně jako Lazar ven.

Snadno se to řekne. Ovšem pro naši víru to představuje obrovskou výzvu. Určitě tu největší.

Smrti se nevyhneme. Ani ničemu z toho, co k ní patří. To nás přirozeně děsí. Víra však "do toho jde" s důvěrou. Jde o to, abychom se ve smrti "vrhli se s bezpodmínečnou důvěrou do Boží náruče"              (L. Armbruster). S důvěrou, že Bůh nás zavolá ven, do nového života v obnoveném stvoření.

Kéž by nám dopřál, abychom s takovou důvěrou umírali! Měli bychom se za to modlit. A současně jeho Duch – ten samý Oživovatel – už v nás začal působit. Pomáhá nám, abychom to dokázali.

Říká se, že každý se rodí a umírá sám. Z jistého úhlu pohledu je to pravda, :-) Tak sami vlastně nejsme. A také nesmíme zapomenout, že se rodíme a umíráme v určitých vztazích. Rodíme se někomu a stejně tak umíráme někomu. Kéž bychom viděli, jak nejsme sami! I když se tato víra ve mně chvěje jako malilinkatý plamínek...