Duch versus Tělo...
15. neděle během roku A
Iz 55, 10-13/Ž 65, 1-9. 10-14/ Ř 8, 1-11/ Mt 13, 1-9. 18-23
K podobenství o rozsévači:
Setba nebeského království jistě vzejde.
Nebeské království jistě přijde.
Tuto jistotu nečerpáme ze světa kolem nás. Tam vidíme přibývat události a jevy, které spíš naději berou. Tak odkud? Z Boha samotného. Z neviditelného. Zatím. Království pravdy a lásky jistě přijde. Tuto informaci nestačí jen "vzít na vědomí". Je třeba přijmout ho. Vyjít mu naproti. Vsadit na něj všechno. Už teď. To jsou ty "rozdílné půdy" v podobenství. Slyšet slovo, rozumět mu, žít podle něho a vytrvat v tom i v nepřízni. Nepůjde to bez Boží pomoci. Ale stejně tak ani bez našeho přitakání.
Ale jistě přijde.
Patříme mezi ty, kdo tomu věří. Zatím to nejde jinak než vírou.
K Pavlovu slovu Římanům:
Kdo věří v Krista, toho vede Duch. Kdo nezná Krista, toho vede Tělo.
Tak máme protiklad: Tělo versus Duch. My dnes těm slovům rozumíme jinak než Pavlova doba. S hmotou to nemá nic společného. TĚLO (σαρξ) zahrnuje princip a zákonitosti lidstva bez Ježíše. V dnešním čtení původní slovo "tělo" nahrazují různé ekvivalenty: "lidská slabost", "svá vůle", "sobectví", "sebe", "vlastní síla". Neseme si v sobě svůj zánik. Nic na tom nezměníme. Kdybychom udělali, nevím co… nic nezměníme. Sami ze sebe to nedokážeme.
Když jsme uvěřili v Ježíše a svěřili mu vládu nad svými životy, přišla změna. To označuje sv. Pavel slovem DUCH (πνευμα). Působí v nás Bůh. Tajemně. Děje se to. Poznáme to podle toho, že nemyslíme jen na sebe, táhne nás to k druhým, jdeme si naproti, nebojíme se o sebe. Prostě neseme si v sobě "něco", co nás připodobňuje k Ježíšovi… Ale… to nepůsobí automaticky, jako fyzikální zákony. Naopak chce to náš souhlas a naši spolupráci. Nestačí jen "být v církvi", "být pokřtěn" a "chodit na bohoslužby". Aby bylo jasno: Je super být v církvi a být pokřtěn a chodit na bohoslužby. Jen to chce víc, mnohem víc.
Duch není neosobní síla, ale osoba. Žít v Duchu je velice osobní.
TĚLO znamená, že v sobě neseme svou smrt. DUCH znamená, že v sobě už dnes nosíme svou absolutní budoucnost: své vzkříšení a věčný život. Ale Duch nás nepotáhne do života proti naší vůli. Čeká, až budeme chtít, a pomůže nám.
Duch nevymaže naši vůli, ale pomůže nám ji nasměrovat zpátky (a víc) k Bohu. Naším cílem není zničit naši vůli, ale sladit ji s tou Boží (viz příběh o vzorci svatosti z života sv. Maxmiliána Kolbeho + 1941).
Zdá se to dost těžké, ne-li přímo nemožné. A ono to je těžké, ba přímo nemožné. A přece se to může stát… Setba nebeského království jistě vzejde a přinese ovoce. Hledá lidi toužící ji přijmout.
Kéž jsme to také my!