Cestami království nebes

29. neděle během roku A

Ex 33, 12-23/ Ž 99/ 1 Te 1, 1-10/ Mt 22, 15-22

První čtení dnes připomenulo zvláštní Mojžíšovu zkušenost na hoře Choréb. Bůh odpověděl na jeho modlitbu za Izrael, který se těžce provinil. Bůh odpověděl a dal Mojžíšovi spatřit aspoň zezadu svou slávu. Uděl maximum možného. Možného pro člověka. Bohu, jak známo, je možné všechno. Mojžíš viděl ve skalách: "Tady jde Bůh." Nejde o to, že by Bůh byl ve skalách. Prostě tam bylo potřebné ticho a klid. Kudy jde tedy Bůh? Nejde o fyzikální prostor, ale o situaci a dění. "Tady" znamená ve vysvobození Izraele z Egypta. V celé té cestě. Tudy jde Bůh.

Není to lehká cesta. Vede totiž na samé hraně. Jít s Bohem je pro člověka vždycky náročné. To vyplývá jednak z toho propastného rozdílu mezi Bohem a člověkem. Ale taky kvůli naší porušenosti. Náš hřích a Boží svatost nejdou dohromady. Bůh Mojžíšovi říká, že radši nepůjde uprostřed nich. Ale Mojžíš moc prosí o to, aby Bůh zůstal uprostřed. "Kdyby s námi nešla tvá přítomnost (dosl. Tvář), tak nás odsud radši ani nevyváděj." Pokusil bych se toto interpretovat takto: Tvá přítomnost je pro nás moc těžká, ale bez ní bychom byli úplně ztraceni."

Tváří nekonečného Boha se pro nás stal Ježíš z Nazareta, náš bližní, náš bratr a Pán.

V úvodu k 1 Te zazněla mimo jiné také tato slova: "Naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti." Možná jsme si nad těmito slovy řekli: "Kéž by tak stalo i u nás!" Evangelium v moci Ducha svatého a přesvědčivé plnosti! Co si pod tím představujeme? Jak by to mělo vypadat? Přijde mi to důležité. A ještě důležitější bude: Co tím myslí Bůh? Naše a jeho představy se budou rozcházet tak jako je rozdíl mezi nebem a zemí. Znáte to: "Mé úmysly nejsou jako úmysly vaše…," Iz 55, 8. Někdy v nás Boží slovo probouzí hlavně touhu. Táhne nás někam dál a výš. Církevní otcové tento aspekt Písma nazývali anagogie. "Ana" znamená řecky "nahoru" a "agein" je "vést, hnát, táhnout". Některá slova Písma v nás vyvolávají hlavně těšení se na dobré dary, které pro nás Pán připravil. Kéž by k nám evangelní zvěst promluvila nově, s novou silou! V tom nemusí být nová informace, něco, co jsme před tím nevěděli, ale nová síla. Třeba zkušenost přítomnosti a moci Pána. Když řekneme nebo pomyslíme na ono vyznání: "Ježíš Kristus je Pán", kéž by to přineslo novou sílu a svobodu do našeho pozemského plahočení!

V evangelním čtení dnes vidíme Ježíše jako oběť intriky. Nepřátelé ho chtějí chytit do pasti. Připraví si na to ožehavou otázku, kterou tehdy bylo placení daně římské okupační moci. Můžeme tu vidět moudrost, svobodu, důstojnost Pána, s jakou reaguje na nastraženou past. Dokonce i na ty nepřátele to zapůsobilo. I v prostředí zla smíme zahlédnout Pánovu moc, která je svobodou, nejen jeho, ale taky naší (= celého tvorstva). Nebo také moc a svobodu nebeského království. Tady se může všelijak intrikařit, mlžit, manipulovat, ale království nebes přichází jako moc pravdy, svobody, dobra a lásky.