Burácení nad vodami...
Epifania – Křest Páně C
Iz 43, 1-7/ Ž 29/ Sk 8, 14-17/ Mt 2, 1-12 a L 3, 21-22
Dvě evangelní čtení propojila dvě témata ze tří, která původně patřila ke slavnosti Epifanie – Zjevení Páně: klanění mágů z Východu, Ježíšův křest. To třetí je proměna vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské. Svatbu v Káně Galilejské budeme mít příští neděli. Tedy jako čtení :-).
Poselství čtení Epifánie je velmi prosté: Bůh
projevuje svou slávu a moc nejvíc ve svém Synu Ježíši z Nazareta.
Největším divem, který si zaslouží všeobecnou pozornost je Ježíš
z Nazareta. Nikoli hvězda, nikoli exotičtí mudrci na velbloudech se
vzácnými dary. Jedině tento Ježíš. A to od samého počátku. Všechno ostatní jen
pomáhá najít k němu cestu. Největším divem je Ježíš sám.
Toto rozjímáme. To znamená hledět na to zrakem své mysli.
Příběh jeho křtu je také prostý. Ale obsahuje hodně symboliky. To znamená, že evokuje příběh stvoření i příběh Izraele. Pravody při stvoření, potopu, vody Rákosového moře při vyjití, vody Jordánu při vejití do Země zaslíbené. Stvoření, soud i vykoupení. Do těchto příběhů vstupuje Ježíš jako syn Boží a syn člověka, jako ten, "kdo je uvnitř", jako ten, kdo tyto příběhy šťastně završuje.
Modlili jsme se žalm 29. Podle staré tradice by to měl být žalm při skončení slavnosti stánků. Slaví se kolem podzimního úplňku. Je to žalm svrchované vlády Hospodina na přírodou, nade vším na zemi i na nebi. Hospodin má moc a sílu. To vše ukazuje jeho hlas. Co všechno on svým hlasem působí?! Jeho hlas burácí nad vodami, nad potopou. Zní jako ohlušující hromobití. I nad Jordánem, do něhož se noří Ježíš. Mohutné a nádherné cedry libanónské padají k zemi. Velehory poskakují jako býčci a pratuři (nebo chcete-li jako bájní jednorožci, tak podle řecké Septuaginty monokeros). Poušť se svíjí. Laně rodí svá mláďata. Jeho hlas sloupává kůru stromů. A v jeho chrámu vše volá: "Sláva!"
Nad Ježíšem vynořujícím se z vod Jordánu, zní hlas: "Ty jsi můj vyvolený!" A Duch se vznáší jako holubice nad Ježíšem, nad vodami křtu, nad vodami vůbec, nad potopou, nad našimi zmatky a chaosem, nad naším světem jako příslib naděje a nového stvoření.
Můžeme se do toho příběhu ponořit ještě víc. Konec konců je to křest, tedy ponoření. Ježíš sám je nejvíc tím Hospodinovým hlasem plným slávy a síly. V Ježíšovi samotném se nejvíc ukazuje, jak je Hospodin silný a mocný. Zranitelný a smrtelný člověk Ježíš nejvíc ukazuje Boží přítomnost a sílu. Jeho tichý hlas je oním ohlušujícím hromobitím. Tady máme vrcholný div divů a zázrak zázraků. Tady se nám nejvíc otvírají paradoxy Boží. To rozjímáme.
A můžeme jít ještě dál. Ježíš je příslibem Boží přízně pro Izrael i pro všechny čeledi země. Tady můžeme vzpomenout na slova dnešního čtení z Izajáše. "Neboj se. Jsi můj. Dám za tebe všechno. Jsi mi nade vše drahý – drahá. Všude, kam se dostaneš, budu s tebou. Poznáš to a poznají to i ostatní."
Ježíš zprostředkovává dar Ducha. On otvírá pramen božského Ducha. Voda představuje totiž jeden ze symbolů Ducha. Kdo vstupuje do Ježíšovy blízkosti, ocitá se v poli působnosti tohoto Ducha. Kolem Ježíše se to děje. A tento Duch dává pravý život. Jsi-li s Ježíšem, to, co se děje mezi jím a tebou, je on, Duch. Kde je Duch, tam je také svoboda Páně a věčný život, věčná radost a krása. Je. Protože se to děje také dnes, když znovu slyšíme tento příběh a věříme...