Bůh VYJITÍ...

24. neděle během roku A

Ex 14, 19-31/ Ž 114/ Ř 14, 1-12/ Mt 18, 21-35

Nebeské království, církev, duchovní život je – a teď to řeknu způsobem, který nesnáším, ale který v dané chvíli nejlíp "sedne". Nebeské království, církev… atd. je hlavně "o odpouštění". To není jen nějaký případek - accidens, ale patří k podstatě. Nebeské království představuje "zemi" odpouštění. Všem nám bylo odpuštěno. Nejednou. Spíš nepočítaně. My se to učíme, jakž takž…

Nechopí-li člověk toto, nepochopí vůbec nic o duchovním životě.

Úryvek z Pavlova dopisu římským křesťanům se týká vztahů uvnitř sboru. Vždycky jsme takovou neuvěřitelnou "směskou". Někdo tak, druhý jinak. Někdo moc free, jiný zas potřebuje pravidla na každou prkotinu. Někdo konzerva, někdo progresista. Někdo chce změnu, někdo změnu "ani za nic". Může toto jít nějak dohromady? Musí. Ale to není takové to "musí", které nutí. Spíš je to "musí" Božího chtění. Bůh to chce pestré, živé, rozmanité. Bůh nechce to mono-, anobrž multi-. My se s tím "musíme" nějak vypořádat. A o tom vypořádávání to nakonec je. To nám děsně moc dává.

"Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu." "Je tady někdo, komu na mě záleží," může se říct každý. Proto se Kristus stal jedním z nás. A to v každé poloze a formě lidského života i lidské smrti. Je tady někdo, komu na nás záleží. Na nás. To platí o všech, ve vší rozmanitosti lidí v církvi i mimo ni. Nikdo nemá právo někoho z toho vylučovat.

Každý si má být jist svým přesvědčením. Setkávání s jinými názory, postoji a styly by nás nemělo rozkolísat. Že nás vede k novým otázkám, pohledů, to je, myslím, v pořádku. Ale i tak bychom si měli stát za svými názory. Tvář v tvář nejrůznější názorům a způsobům. Pestrost není na škodu věci. Naopak.

Při vyjití z Egypta narazil Izrael na Rákosové moře (starý řecký a latinský překlad mají Červené moře.) Bůh ho tam dovedl. Izrael k moři. Schválně (Ex 13, 18). Proč? No, proč?

Před námi moře. Za námi egyptskou armádu. Zdá se, že cesta z Egypta brzo skončila. Bůh ale udělal něco nečekaného. To je náš Bůh. Tam, kde to vypadá, že už nelze nic čekat, udělá něco nečekaného. Takový on prostě je.

Žalm 114 spojuje vyjití z Egypta a příchod do Kenaanu. Obojí se stalo o Pesachu (na Velikonoce). Před Bohem, který vede své lidi, ustupují vody, hory a pahorky se třesou a poskakují jako jehňata. Je to Bůh, který mění skálu v jezero, křemen v prameny vod. Je to Bůh, který vyvádí své lidi z otroctví a chrání jejich život cestou na poušti. Takový on prostě je. To je on!

Myšlenka na tohoto Boha potěšuje, dává sílu a naději všem, kdo buďto na podobné cestě jsou nebo o ní uvažují nebo po ní touží.