Bůh, kdyby při nás nebyl stál…

26. během roku B

Est 7, 1-10. 9,20-22/ Ž 124/ Jk 5, 13-20/ Mk 9,38-50

Žalm 124 výstižně shrnuje dějinnou zkušenost Božího lidu Izraele. Věříme, že to je i zkušenost Kristovy církve.
Kdyby Hospodin nebyl při nás… Dravý proud by se přes nás valil. Co to je dravý proud, jsme mohli nedávno vidět. Pravda my na rozdíl od jiných jen v televizi. Nezapomenu na záběry ukazující vodu valící se ulicemi Jeseníku anebo Lázní Lipová. Tam jsme byli koncem srpna na dovolené. Ten strašný proud a vlny působil opravdu děsivě.
Ovšem to, o čem žalmista zpívá, má i další roviny. Je to dějinná nepřízeň, nespravedlnost, války, vyhlazování.
Náš život je pořád nějak ohrožen. Stačí málo a je to hrůza! Kdyby Hospodin nebyl při nás….! Hrůza pomyslet! Ale… a právě proto to žalmista zpívá, ale naštěstí on byl a je. S námi.
Na jedné straně děsivé a destruktivní síly. Na druhé: Hospodin je s námi…
Nad tím potřebujeme meditovat. Ono to má velkou spoustu podob a nuancí. Rozhodně ne jen tu, že "s námi to vždycky dopadne dobře". Jak je Hospodin se svými lidmi v hrůzách dějin…? To je velké téma. Připomenu jen třeba to známé vyprávění zvané "Stopy". To určitě znáte. Bůh je s námi paradoxně – skrytě. Tak jako byl se svým Synem na kříži a v říši smrti, které starověké kultury říkaly podsvětí (Hadés, Infernum, Šeol).Cesta Boží lidu (Izrael i církev) je podivná. Také by se dalo klidně říct "praštěná".
První čtení bylo z knihy Ester. Je to pozoruhodná kniha. Slovo Bůh v ní nenajdete. Ani jméno Hospodin. Vůbec nic se tam o Bohu nepíše. Jako by tam ani nebyl. Jako by… Dokonale se schoval.
Ten příběh vypráví o Židech v Perské říši. Perská moc byla spravedlivější a tolerantnější než třeba asyrská či babylónská. Ale byla to moc lidská. Židé jsou tam tolerovaní, ale pořád jsou "ti jiní". "Bacha na ně! Nevěřte jim!" Už svou jinakostí, na níž tolik lpí, jsou podezřelí.
Když pak přijdou krize, jako první to zpravidla odnášejí "ti jiní". Tady "upekl" vysoký hodnostář jménem Haman s královým svolením pogrom. To jest vyhlazení Židů: mužů, žen, dětí, mladých, starých. A zabavení jejich majetku. Datum pogromu je určeno. Zatím je tajné. Ale čeká se, až akce to vypukne.
Ale nějakým způsobem a čtenář Bible tuší, jakým se stalo. Ještě předtím se jedna židovská dívka sirotek jménem Hadassa Ester se dostala do králova harému a tam se stala milovanou královnou. Od ní Židé v těžké chvíli očekávají něco. Jestli někdo něco může udělat, pak ona. A ona to nakonec udělá. S bázní a třesením. Protože ve starověké Persii i milovaná královna se má čeho bát. Ani ona před svým milovaným lvem (tak si král nechal říkat) nemá nic jistého.
Co udělala, jsme slyšeli. Je to nesmírně vážné a zároveň to má i určité (tragi)komické prvky. Zvrat přišel při večeři ve třech: Král, Královna a strůjce pogromu Haman, zatím králův oblíbenec. Po večeři u dobrého vína královna poprosí krále o svůj život a život svého lidu. Král zpočátku nechápe. Haman taky ne. Ale brzo se věci vyjasní. Haman je v šoku. Král se děsně naštve, ale ne na Esteru, nýbrž na Hamana. Haman navíc ještě při tom, když se snaží vyprosit si slitování nějak nešťastně upadne skoro na královnu. A vmžiku se stane synem smrti. Proto mu přikryjí obličej jako mrtvému. Pak ho pověsí na vysoký kůl, který nechal připravit pro Žida Mordokaje, který mu obzvlášť "pil krev". A hněv krále se upokojil.
Tolik ve zkratce příběh. Na památku tohoto zvratu slaví židé každý rok svátek Purím.

Ale to nebyl jediný zvrat v židovských dějinách. Ale i tehdy, když k viditelnému zvratu nedojde, Bůh je se svým lidem. Se všemi trpícími, odepsanými, se všemi, co prohráli, s obětmi všech etnických    a dalších čistek, se všemi, jejichž jména byla zapomenuta. "Kde byl Bůh, když...", ptají se někdy lidé. No, kde asi? Je to veliké tajemství. Dá se vyložit různě. Mluvíme-li o něm, měli bychom to dělat ve svaté bázni. Tato Přítomnost nepředstavuje nic samozřejmého ani laciného. Je to to největší tajemství…

To je útěcha, ale především výzva. Kdo projeví soucit, kdo pomůže, třeba jen maličko, třeba skleničkou vody, jak v evangeliu říká Ježíš, pozná to. Bůh nás bere za spolutvůrce svých dějin, přestože nás zná. Něco od nás čeká. Něco dobrého. Kdo učiní něco dobrého (třeba maličkého), jedná v Kristově jménu a přináší znamení Boží království. Bojíme-li se o společnost, svět, lidstvo, bojíme-li se možných hrůz, máme udělat něco dobrého, co můžeme. Něco, co pomáhá. A staneme se ve světě ohroženém nejrůznějšími zkázami, znamením naděje.Pro jistotu ještě: Nenabádám        k nějakému povrchnímu aktivismu. Nejsme to my, kdo "uděláme" Boží království. Ale ono může přicházet skrze nás. Skrze naše… co? Jak to psal pater Bouše? Často vám to opakuji.:-)

Jen máme-li pokornou víru. To by měla být ta sůl, o níž Ježíš mluvil v evangeliu.
Všechny nás bude soudit Bůh. Všechny nás prosvítí svým velikým světlem. V něm všechno vyjde najevo. Kdo by se nebál?
A pak zjistíme teprve pak zjistíme to, čemu jsme věřili a věříme. Totiž že to světlo, které ukáže všechny naše poskvrnky, je láska. Nic než láska. To bude to největší, definitivní úleva. Uf :-)!