Živý CHLÉB…

10. během roku A; Texty vzaty ze slavnosti Těla a Krve Páně:

Dt 8, 2-3. 14b-16a/ Ž 147, 12-20/ 1 K 10, 16-17/ J 6, 51-59

Týden po Trojici (přesně ve čtvrtek, ale je to možné přesunout na neděli) slavíme slavnost Těla          a krve Páně. Dnešní biblická čtení jsou vzata právě z této slavnosti. Vedou nás k zamyšlení nad darem večeře Páně.

Ještě než se do něho (=toho zamyšlení) pustíme, dovolím si malý exkurs do historie. Tato slavnost lidově zvaná "Boží tělo" byla zavedena až ve vrcholném středověku. Spolu s nárůstem zájmu              o Kristovo lidství, jeho chudobu, utrpení, a také reálnou přítomnost ve svátosti.
Pro utrakvistickou církev to byla také velmi významná slavnost. V Praze se konávala velká eucharistická procesí ke kapli Božího těla na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí. Píseň "Jezu Kriste, štědrý kněže", jejíž text snad upravoval a dotvářel také Mistr Jan Hus, byla prý původně také určena pro takové příležitosti. Proto ji také dnes zpíváme. Rozjímáme tu nad tím, jak se pro nás Ježíš rozdává.

A teď už k významu večeře Páně.

Dostáváme v ní pokrm pro naše putování. To připomíná zejména první čtení. Bůh sytil, napájel a chránil svůj lid na cestě pouští do Zaslíbené země. Součástí čtení byla i známá slova: "Člověk je živ nejen chlebem, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst." Nebeský chléb, mana, a veškerá péče      o putující a reptající lid Boží představuje předobraz jeho lásky a péče vrcholící v Ježíšovi. Jsme na cestě do Božího království. Abychom nezemdleli a došli, dává nám pravý chléb, svého Syna. Nedokážeme ani dostatečně docenit, co to znamená. Ale máme se o to pokoušet. Z toho se pak rodí to, co Mojžíš nazývá: "bázní". To není strach, ale spíš zahanbující a odzbrojující zjištění, jak moc je k nám Bůh dobrý. A jak nejsme s to mu ani pořádně poděkovat… natož se ho věrně držet.

Večeře Páně nás činí účastnými na Ježíši, na jeho vydávající se lásce. Žijeme z lásky, kterou se pro nás Bůh rozdává. To je ten největší zázrak vůbec. Bůh nás nejen miluje, ale doslova se pro nás rozdává. Dělí se s námi o sebe sama. Zřejmě nikdy nás to nepřestane udivovat. Pořád tu máme            o čem přemýšlet. Jsme účastni Krista a on nás. On se dělí s námi o sebe a my s ním taky o sebe. My přijímáme jeho a on nás.

Apoštol Pavel v 1. Listu do Korinta to klade jako otázku: "Zdali chléb, který lámeme, není naší účastí na těle Kristově? Zdali kalich požehnání není naší účastí na krvi Kristově?" Korintským musí být jasné, že to tak je. Ale Pavel je vede, aby si to sami uvědomili a řekli to. A pak si také uvědomili důsledky toho všeho.

Naše spojení s Kristem je velmi konkrétní a skutečné. Někdy se proto používá výraz "reálné". Tento chléb a tento kalich je toho znamením. To nové, co se s námi stalo, je, že jsme napojeni na toho, který pro nás umřel a vstal z mrtvých. Naše životy ve vší své nedokonalosti, se vztahují k němu.      A on se vztahuje k nám. Nikoli obrazně ("jako"), ale skutečně. Stali jsme se součástí nového celku: Kristova těla. "To tělo je on a to tělo jsme my," zpívá se v písni Eucharistia. Stali jsme součástí nového celku. Naše životy se vztahují k němu a on k nám. On to není tak vidět, ale už nyní jsme "přesazeni" duchovně "někam jinam". To mění celou naši perspektivu. I když ji zatím nevidíme.

A do třetice: večeře Páně nám zprostředkovává Boží život. Zasazuje nás do proudu Života, jakým žije Bůh sám. Je to něco nepředstavitelného. Když to člověk začne domýšlet, nevychází z údivu. Není to tak vidět. Zatím je to skryté. A přece skutečné. Proto je Ježíš i tento chléb pravým pokrmem a Ježíšova krev i eucharistický kalich pravým nápojem. Skutečným. Posiluje a uchovává nás naživu. Proto je Ježíš i tento chléb "živým chlebem". To znamená, že život dává; oživuje toho, kdo jej přijímá. Karel Farský, jehož výročí úmrtí si zítra budeme připomínat, má v Obřadní příručce              v obřadu slavení večeře Páně mimo mši, velmi inspirativní myšlenku: Jsme-li účastni Krista, živého chleba, máme se také sami pro druhé stávat chlebem duchovně oživujícím.

Kéž se tak děje! Amen!