Život v jeho jménu...

2. velikonoční C

Sk 5, 27-32/ Ž 118, 14-29/ Zj 1, 4-8/ J 20, 19-31

Ten Tomáš Dvojče! Budu mluvit trochu jako jeho advokát. I když on to nepotřebuje (= Tomáš). Říká se mu "nevěřící", ale spíš by se o něm mělo říkat, že nebyl lehkověrný nebo, že nechtěl být lehkověrný. To bývá někdy takové nebezpečí, že věřící (protože chtějí být věřící, neboť to je dobré), jsou někdy nakloněni věřit čemukoliv. Já vím, máme tu třeba výrok připisovaný církevnímu otci Tertullianovi: "credo quia absurdum" česky "Věřím, neboť je to absurdní". Ale z toho nevyplývá, že všechno absurdní bez výjimky je hodnověrné. Tomáš nepochybuje o vzkříšení. Nepochybuje o tom, že jeho kolegové něco zvláštního, autentického zažili. Jen se chce ujistit, že ten, kdo k nim přišel, je opravdu jejich Mistr a Pán, Ježíš z Nazareta.

Podle čeho to chce poznat? Podle ran utrpěných při ukřižování. Jak ho to jen napadlo? To je pozoruhodné a velmi důležité. Vzkříšení znamená radikální proměnu. Co přečká tuto proměnu? Nic než láska. Ježíšovy rány dosvědčují lásku. Jako by jimi říkal: "Podívejte, tak velmi jsem vás miloval, a miluji stále." Proto ty rány nezmizí. V barokní velikonoční písni Michnově se o nich zpívá: "skví se, co drahé kamení."

Ježíš se přijde setkat s Tomášem a ukáže rány. Rozumí mu. Přijímá to. A zároveň jako by říkal: "To stačí." Nejde o to, aby každý viděl, ale aby všichni věřili na základě svědectví těch, co stáli někde na začátku: apoštolů, učedníků, těch různých Marií a dalších žen. To stačí. Na tom se dá postavit víra. A když se tato víra, když se "usadí" v srdci, stane se sama o sobě zdrojem štěstí. Naplní člověka. Nasytí ho a obživí.

Teď ještě z jiné strany. Bůh se ve vzkříšení přiznal k Ježíšovi. Vyjevil jeho identitu. Potvrdil, že Ježíš je skutečně ten, kdo měl přijít. Ten, o němž mluvil Mojžíš. Jehož ohlašovali proroci. Pán. Syn člověka. Nebeský pravzor člověka. Nejskutečnější člověk.

Ježíšovo místo potvrzené vzkříšením vyjadřuje v dnešním prvním čtení krátká věta: "Dal mu místo po své pravici." To znamená, že Ježíš je tou nejvyšší autoritou. On soudí svět. Rozumějme tomu tak, že on dá náš svět i naše životy do pořádku. V Bibli totiž soudit zahrnuje nejen vynášet rozsudek, ale také vládnout, napravovat poměry, nebo prostě: "nastolit spravedlnost".

Prostřednictvím tohoto Ježíše Bůh dává odpuštění a pokání. V tom spočívá jeho vláda. On se stává příčinou našeho odpuštění a pokání.

Ježíš vstal z mrtvých do nebeské slávy a my tady to prvně poznáme podle toho, že jsou nám odpuštěny hříchy. A podle toho, že v jeho jménu Otec dává pokání. V jeho jménu přichází dobrá změna. V důvěře v něho se dostáváme ze "začarovaného kruhu hříchů a vin". Našich vin i vin těch druhých. Změna už není snem, něčím, po čem toužíme a nemůžeme toho dosáhnout, ale stává se reálnou možností.

V jeho jménu se stáváme konečně svobodnými. V jeho jménu ožíváme novým životem. Neděje se to jakoby "mávnutím kouzelného proutku". Začíná to jako proces. Většinou postupný proces. Poznáváme, že je nám odpuštěno, a my dokážeme odpouštět. Začíná v nás něco nového.

O to, co dostáváme, se začínáme dělit. Tak jak jsme toho schopni. Nepředstavujme si to nějak pateticky. Spíš jako takové "obyčejné, každodenní odpouštění" lidem kolem nás. A stejně jejich odpouštění nám. Snad můžeme říct, že vzájemné odpuštění představuje způsob, jakým tato láska vstupuje do našich vztahů.

"Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny. Komu je zadržíte, tomu zůstanou zadrženy." Tak doslova. Bylo vám odpuštěno. Nebo: Je vám odpouštěno. Ve vašich rukou je odteď také odpouštět.

Pro nás jsou to pořád "nové věci". Tak z nich býváme nervózní. Někdy trochu víc "tlačíme na pilu". Učíme se to. Někdy se to lépe daří. Někdy méně. Duch svatý nás vede a povede. To je naše naděje. A doufám, že ne "opovážlivé spoléhání na milost Boží." Naučí nás přistupovat k druhým svobodně, bez předsudků, bez deformací minulými zklamáními a zraněními. Je to možné v Kristově jménu. Tak zakoušíme moc Ježíšova vzkříšení. Tím to začíná, i když to zdaleka není jen toto.