Zbraně milosti...
26.02.2023
1. postní A
Gn 2, 15-17. 3, 1-7/ Ž 32/ Ř 5, 12-19/ Mt 4, 1-11
Dnes před nás Písmo staví 2 Adamy. Jako 2 protějšky. Avšak nikoli jako rivalové. Prostě jako protějšky. Řecký originál používá výraz typos (= otisk, ráz, podoba, předobraz). Podobají se jeden druhému. Jsou to 2 "kusy", co prostě patří k sobě.
Hebrejské slovo adam původně nebylo jméno, ale prostě označení člověka jedince (žena do toho taky patří) i celého lidstva.
První Adam je "ten ze zahrady Eden". Druhý nebo taky poslední nebo definitivní je Ježíš.
Oba Adamové procházejí zkouškou. První dopadá pro člověka nešťastně. Druhá dobře. Díky druhé jsme vykoupeni. Včetně toho prvního Adama. Východní ikony (My jim říkáme "Vzkříšení". Východňané "Sestoupení do podsvětí". Je to jen otázka perspektivy. Ježíšova smrt a vzkříšení jsou jakoby dva strany jedné mince.) Kristus na té ikoně sestupuje do říše smrti a podává ruku... Komu pak? Právě prvnímu Adamovi a Evě, aby je vyzvedl ze smrti do věčného života.
Zkouška patří k lidství. Nikdo se jí nevyhneme. Může mít různé podoby. Ale nevyhneme se jí. Máme zvláštní místo mezi tvory. Najdou se v nás hlubiny i výšiny, světlo i temnota. Máme zobrazovat Boha. Tvoříme zvláštní spojení mezi světem tvorů a Stvořitelem. A při tom jsme nehotoví. Bůh nás zve, abychom se sami dotvářeli. Máme poznání... Zajímá nás celý vesmír. Ale i toto poznání je omezené. Jsme naprosto závislí na Bohu a zároveň vůči němu svobodní. Natolik svobodní, že mu můžeme říct: "Ne" a on to bude respektovat. Prostě plní protikladů. Mnohdy si nevíme rady sami se sebou. Všichni známe buď z vlastní zkušenosti nebo ze svého blízkého okolí, jak se
někdy dlouho a těžko hledáme. Naší největší silou a zároveň naší největší slabostí je spojení s Bohem. Jeho slovo. Vždyť on nás oslovuje. Jeho zvláštní zalíbení v nás, kterému se v Bibli říká: Milost. Je to křehké, tiché, nenápadné a krásné. To nás naplňuje, ale můžeme to úplně přehlédnout. "To" dává našemu životu... "to, cosi", co ani neumíme pojmenovat. Jsme otevření duchovnímu světu ("duchovně založení"). Ale někdy – možná hodně často - zaměňujeme Boha za jiné tvory. Duchovní svět nás láká, ale tak snadno v něm bloudíme!
Toho zneužívá satan – protivník, nepřítel. Boží i náš. Máme společné nepřátele: satana a smrt. Svou hrou slov a obrazů nás mate. V tom je on mistr. Jemně posune významy, smysl slov a vět. Vytrhne je ze souvislosti. Lehce překroutí. Neváhá ani mazaně zneužít biblické citáty. Zvláště u nás pobožných. Takže člověk už neví, komu-čemu má věřit. Někdo pak věří všemu... jiný už ničemu. Je to takový "mistr fejků". (Ani v této věci není nic nového pod sluncem :-( Jen to používá moderní technologie). To všechno proto, abychom se od Boha sami odpoutali, abychom mu přestali důvěřovat. "To mezi námi a Bohem" by se dalo nazvat vzájemnou důvěrou. Satan chce,
abychom z této vzájemné důvěry vystoupili.
O to šlo u stromu v Edenu. Problém není v pár kouscích nějakého ovoce. Útok mířil na to, co pojí lidi s Bohem. Lidé se nechali přemluvit k nedůvěře a zjistili..., že jsou nazí. Nahota tu znamená zranitelnost, bezbrannost, nechráněnost. Když opustím Boží důvěru, poznám, co jsem sám o sobě: nahé, bezbranné stvoření, vydané napospas duchovním šelmám a lupičům.
Kristus jako člověk je do této zkoušky uveden Duchem. Zkouška sama o sobě není zlá. Bůh nás do ní vede, abychom vyrostli a stali se dospělými. Bůh chce, abychom se rozvíjeli, poznávali a dospěli. Uvádí nás do rizika. Svoboda je vždycky riziko i šance. Může se stát, že to "zpackáme". Ale Bůh nám důvěřuje, že to "zvládneme". Modlitba "Neuveď nás v pokušení" z Otčenáše se vykládá jako: "Chraň nás ve zkouškách, abychom nebyli poraženi. Chraň nás, abychom zkouškami rostli."
Kristus byl uveden do zkoušky jako jeden z lidí. Se stejnou "výbavou" jako máme my. A obstál. Drží se Otce. Ví dobře, o co tu jde. Prohlédl úskok pokušitele. Za nic se nepustil Otce. V celém svém životě. Byl poslušný Otce až k smrti kříže (srov. Fp 2, 8).
Ještě k našim zkouškám: Není jen jedna zkouška za celý život. Možná jedna velká – zásadní, ale vedle ní nebo v ní řada dalších. My se musíme pořád nějak rozhodovat. Neúspěch prvního Adama nás při tom "táhne dolů" jako nějaký handicap. Zatímco čin druhého Adama Krista nás "táhne nahoru".
Toto vědomí osvobozuje: Čin definitivního Adama má větší váhu a dosah. Milost (tedy Boží láska, přízeň, odpuštění) zmůže víc než destrukce hříchu. I když nám to často připadne obráceně. To je takový zvláštní klam. Milost přece jen dokáže víc. Láska přikryje obrovskou hromadu hříchů. (srov. 1 P 4, 8). Toto si připomínáme o 1. neděli postní. Abychom trochu víc porozuměli tomu, co se v nás děje. Co máme dělat a kde k tomu nabereme sílu...