Zatížená srdce...

1. adventní C

Jr 33, 14-16/ Ž 25, 1-10/ 1 Te 3, 9-13/ L 21, 25-36

(nedělní bohoslužba Kuřim)
Zatížená srdce...

Jak celý týden (a tentokrát to byl opravdu velmi výživný týden) člověk žije s těmi biblickými texty, je jimi doslova zahlcen. Tolik by to toho chtěl říct! Jenže ono to nejde! Vždycky (asi?) lze říct jen malou část. Jakou? Co?

Ať už to máme spojeno s jakýmikoli představami, příchod Božího království a ještě víc náš přechod do něj (lat. transitus) nebývá plynulý. Musíme projít nejtěžší krizí. Řecké krisis znamená soud. V ní se rozpustí všechny dosavadní a osvědčení jistoty. To čteme ve všech těch apokalyptických textech. Také v evangeliu.

Z naší strany může jít jedině o přípravu, abychom tím tavícím kotlíkem prošli bezpečně tam – do Království.
Ježíšova slova učedníkům berme jako rady pro tuto cestu.

Obzvláště bych se dnes chtěl věnovat těmto slovům: "Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past."

To nemusí být jen doslovné obžerství, alkoholismus apod. Může to být cokoli, co nás může na chvilku uspokojit, uchlácholit, dodat nám "takový ten příjemně opojný pocit"… Něco, co by nás posílilo v našich nezdravých vazbách.
Ale může to být nejen konzumace něčeho, nýbrž taky aktivita. Dokonce užitečná, ušlechtilá. I ta může být opojná. Zajistit si živobytí. Si a svým blízkým. Můžeme se ztratit v aktivitách tohoto světa… Uvíznout čistě v horizontále života. Prostě v tomto životě. Když zapomenu nebo vytěsním to, co přichází, nebo Toho, který přichází.

Dávejte si na to pozor (ř. prosechein). Poskytne vám to chvilkový (dočasný) pocit naplnění, ale na této cestě se to nakonec ukáže jako nebezpečných handicap.
Dokonce jako past, ve které zůstanete trčet a nedostanete se do "království pravdy, dobra a krásy". Zůstanete venku. Budete tak blízko, ale dál se nedostanete. Hrozná představa!

(pro televizní přenos)

Milé sestry, milí bratři, zde v tomto chrámu v Brně-Židenicích i u televizních obrazovek doma,          v nemocnicích… a kdekoli jinde, vám všem pokoj! Šalóm!

Tak začínáme další advent. Většina lidí advent bere jako přípravu na Vánoce. Což opravdu je. Ale nejen…
Ježíš nejen přišel jako mimino narozené v Betlémě. Ale také přichází a definitivně přijde v cíli dějin. Jako Pán plný slávy a moci. V této moci a slávě vykoná soud a obnoví všechno. SETKÁNÍ s ním bude "momentem pravdy". Těžká i radostná a slavnostní chvíle zároveň.

Z pohledu víry spějí naše dějiny (ty velké univerzální i ty "malé" osobní) k tomuto velikému SETKÁNÍ. Řecký Nový zákon toto SETKÁNÍ nazývá PARÚSIA.

S tématem PARÚSIE - SETKÁNÍ souvisí další: hlavně čekání. To také patří k našemu pozemskému životu. Čekáme. Otázka Co čekáme a Jak čekáme? Vytrvale? Trpělivě? Soustředěně? Nebo…? A co čekáme? Dobré věci nebo zlé? Katastrofu nebo obnovu?
Víra čeká Boží zásah. Jak Bůh zasáhne do dění? Jak to bude vypadat? Poznáme to? Co to "udělá            s námi"?

V adventu čítáme ze starozákonních proroků. To je taková osvědčená škola čekání. Většinou                z Izajáše. Letos z jiných proroků. Není to lehká četba. Ani líbivá. Protože proroctví vznikla                    v nelehkých časech. Lidé tenkrát čelili válkám, obléháním, deportacím, zajetí, smrti, strachům          a ztrátě nadějí.
Jeremjáš prorokuje v čase, kdy se schyluje k největší katastrofě. Jeruzalém dobudou Babylóňané. Nastane plenění, vraždění a zapalování domů. Nezastaví se ani před chrámem. Hrůza! Celý jejich dosavadní svět se jim "sesype". To je něco děsivého.

V této hrůze Jeremjáš přináší slovo naděje. Kdo by to čekal? Když se všechny naděje hroutí …, on mluví "o dobrém slovu, které Bůh naplní". První reakce na to by mohla být: "Dělá si srandu? Vysmívá se prorok bolesti obětí válek?" Jak by mohl!?
Když se vše hroutí…, stává se Jeremjáš svědkem naděje. Která "by vlastně ani neměla být"… naděje, která "tak nějak nezapadá"…, která se jeví jako pošetilost… Jeví, ale právě tato naděje se nakonec ukáže jako budoucnost. Tudy vede cesta dál.

Co z toho vyplývá?
Dobývaný Jeruzalém má přece jen budoucnost… Dobrou budoucnost.
Náš svět zmítaný nejistotami a strachy… má přece jen budoucnost. Dobrou budoucnost. Kdo by to řekl? Jedině Bůh a jeho proroci... a další svědkové. Je tu naděje. Maličká. Nenápadná mezi obrovskými událostmi a velikými tématy. Přijmeme ji my věřící jako svou budoucnost pro náš svět?

Jeremjáš tuto dobrou budoucnost spojuje se "spravedlivým VÝHONKEM." Z pařezu po podťatém stromu Davidovy dynastie nebo z beznadějně vyprahlé země (chcete-li) vyroste... VÝHONEK. Spravedlivý. Něco maličkého, ale živého… Ani ten by vlastně neměl moc být. Ale je. Díky Bohu že je. Zdá se tak křehký a slabý. Ovšem, nenechte se mýlit.

Přijmeme tuto naději, která "by vlastně ani neměla být"?
Chovat naději znamená čekat to dobré. Vytvářet je a podporovat. Trpělivě. Tak dlouho, jak bude třeba. To znamená taky pozorně se dívat kolem sebe a přemýšlet o tom, co se to skutečně děje. Nespokojit se s pěkným obalem ani líbivými slovy, ale směřovat k jádru věcí.

Sestry a bratři, nečekáme jen Vánoce. To jistě taky. Ale mnohem víc. Čekáme Kristovo království. Čekáme, že nakonec zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí. Zatím je to jen víra. Ale trváme na tom, že to je budoucnost. To osvobozuje a zároveň zavazuje. Sdílíme-li tuto naději, vede nás to k tomu, že k pravdě a lásce i všem dalším vznešeným hodnotám vycházejícím z biblické tradice směřujeme už nyní ve všem. Nebo se o to aspoň upřímně snažíme. Tak nějak vypadá pravé adventní očekávání.

Kéž je Bůh žehná, chrání a oživuje svým Duchem!
Amen.