Záhada nového začátku...

2. postní A

Gn 12, 1-4a/ Ž 121/ Ř 4, 1-5.13-17/ J 3, 1-17

Varuji. Dnes to bude těžké. Téma je těžké.

"Musíte se znovu narodit." Co to přesně znamená a proč to Ježíš říká? Proč ve smyslu právě teď, farizeovi Nikodémovi, jednomu z členů synedria?

Tušíme, že to souvisí s uvěřením Ježíšovi. Ale zase, co to všechno znamená uvěřit Ježíšovi? Nějaké odpovědi jistě máme. Jako třeba: Ježíš je naplněním všech slov Mojžíše, Proroků a dalších učitelů. Mezi Ježíšem a Otcem existuje naprosto jedinečný vztah. Jedině Ježíš zná nebe. Ačkoli do nebe byli vzati Henoch a Elijáš (a podle pozdější tradice taky Mojžíš), nikdo z nich nezná nebe tak jako Ježíš. Ačkoli jejich svědectví jsou spolehlivá a blízká, to Ježíšovo je nejspolehlivější a nejbližší.

Neznamená toto "uvěřit Ježíšovi" přijmout, že my nebi a nebeským věcem vůbec nerozumíme? Pokud o tom něco víme, pak zprostředkovaně přes řadu prostředníků. A pak je tu stejně otázka našeho výkladu. Jak rozumíme a co si z toho dáme dohromady? A jak moc je to, co z toho dáme dohromady, v souladu se skutečností?

Ono narodit se znovu pro nás zůstává jako hádanka. Něco zásadní se v nás musí změnit, abychom mohli přijmout Boží království. Ale co přesně to je? Jak to vypadá? Co pro to můžeme a máme udělat?

Můžeme přemýšlet o tom, co má společného takové narození dítěte s touto radikální změnou, kterou Ježíš požaduje. Pomůže nám to? Jak to máme hledat?

Asi se to dotýká zvláštního vztahu mezi tím předchozím, tím, čeho jsme dosáhli, co jsme poznali, a tím novým, co přichází s Ježíšem. Něčeho se potřebujeme zříct, ale ne všeho, něčemu máme zůstat věrni a něco máme nového máme přijmout. Ale čeho se zříct, co přijmout? Jak to poznáme?

Tento přerod jako by pro nás byl neuchopitelný, mimo naši moc a naše možnosti. A zároveň tak blízký a možný… Biblická víra v sobě sjednocuje počátek (minulost) s otevřenosti tomu nového, co Bůh připravuje. Nová etapa příběhu začíná Abramem, který opouští, v čem dosud žil a vyráží "na stará kolena" vstříc něčemu novému, protože ho k tomu zavolal Bůh. Rozejít se s něčím starým, něco podržet a něčemu novému se otevřít, jaké toto může mít východisko?

Přijmout to, co Ježíš říká, i když nerozumíme. Někde jen, proč říká zrovna toto. A někdy dokonce ani, co to říká. Tak nějak jako Panna Maria uchovávala všechna ta zvláštní slova v mysli o svém synkovi a přemýšlela o tom. Bez tohoto postoje k Ježíšovým slovům bychom to dříve nebo později (spíš dříve) vzdali.

A první divné slovo hned navazuje. Jenom jeden zná nebe, protože odtamtud přišel. A tento jeden musí být vyvýšen. To znamená oslaven, přijat do nebeské slávy, ale taky být pověšen nad ostatní na kříž. Proto přišel z nebe, aby byl pověšen na kříž a takto umřel. Jaký to dává smysl? K čemu je to dobré? Myslí to Bůh vážně? Myslí. Ale proč? Proč to nemůže být jinak?

Protože Bůh tak miluje svět. Protože Bohu tak moc záleží na záchraně světa a všech lidí. Jak? Prostě tak… Tady nás potkává něco nepochopitelného. Chápeme co, ale nechápeme proč? Za tímto "proč", co nám pořád uniká, můžeme tušit něco velmi, velmi, dobrého a úžasně krásného. Toho se budeme držet. Tím to začíná. Něco skutečně velmi, velmi dobrého a úžasně krásného.