Vždycky Zahradník...
Zmrtvýchvstání Páně
Sk 10, 34-43/ Ž 118, 1-2. 14-24/ Ko 3, 1-4/ J 20, 1-18
V neděli brzo ráno byl hrob prázdný.
Prázdný hrob představuje fakt a zároveň znamení.
Co znamená?
Co se to tady stalo?
Znamení bývají z povahy věci víceznačná. Nabízejí vícero řešení. Některá jsou správná, některá ne. Jak to poznáme? To je "ta otázka".
Jako nejlogičtější se nabízí vysvětlení: Nebožtíka odnesli. Kdo? Někdo. Neznámý pachatel. To se tak v politicky choulostivých případech někdo dělalo. Vzpomeňme třeba na urnu Jana Palacha. Nebo teď nedávno jsem slyšel o dobrodružných patáliích s urnou Františka Kriegla. Někteří mrtví jsou přinejmenším stejně nebezpeční jako živí. STB o tom věděla své. Nějaký smysl by takové vysvětlení dávalo. Ale… Zase tu máme to "ale". Nemohlo by to být taky úplně jinak?
Písmo nabízí "jiné čtení" prázdného hrobu. Ten mrtvý prostě vstal a odešel. Už tu není. Ale nikdo ho nemusel nést. Odešel dočista sám. A trochu po sobě dokonce uklidil.
Na rovině tohoto světa "toto jiné čtení" nedává smysl žádný. Zní to jako naprosté bláznovství. Však to svatý Pavel nazývá "bláznovskou zvěstí". Ale když to dáme do souvislosti s celou Biblí, jistý smysl se tam začne rýsovat.
Z hlediska biologie je to nemožné. Ale mohou existovat jiné roviny a jiná hlediska, kde by to tak nesmyslné už nebylo.
K nám se tato informace dostala přes apoštoly. Z počátku se jim to nezdálo. Připadalo jim to jako "babské tlachy". Ne, že by nevěřili ve vzkříšení. Ale ne ve vzkříšení teď. Až někdy později. Na konci věků. Ale nakonec to rádi museli uznat… Proto je jejich svědectví pro nás důležité. Nejen, že věřili, ale že zpočátku uvěřit nemohli.
My o prázdném hrobě neslyšíme jako nezainteresovaní posluchači. Jsme přesvědčeni, že na tom máme podíl. Stali jsme se – a tedy jsme – součástí tohoto podivného příběhu. Je to taky náš příběh. Ten, který se probudil a sám odešel z hrobu tam, kde už nikdy nezemře, je jeden z nás. Co stalo jemu, děje se i nám. I kdyby nás potkalo cokoli, ale opravdu cokoli... A já se tedy domnívám :-), že se v tomto nejistém světě klidně stát může. A bývají to těžké a bolavé věci – nejen fyzicky, ale taky emocionálně a duchovně.
I kdyby nás tedy potkalo cokoli, neoddělí nás to od milujícího Boha. I kdyby nás to emocionálně hodně zmáčklo a dokonce i podrtilo… neoddělí nás to od milujícího Boha. Ačkoli to není vidět, je to. Patříme jemu. Patříme světlu, naději, svobodě a životu. Proudí do nás život z Boha přes toho, který se jako první probudil ze smrti. I když nás smrt teprv čeká, ukazuje nám to, co se stalo s Ježíšem, že už patříme i my vzkříšení. "Nepřijde si pro mne smrt, přijde si pro mne Bůh," řekla Terezie z Lisieux. Až bude všechno odhaleno, ukáže se, že patříme jemu, Kristu, našemu bratru a Pánu. Ale patříme mu už teď. To je vyznání víry. Není pro to nějaký objektivní důkaz. Rozhodli jsme se přijmout toto vysvětlení prázdného hrobu. A doufáme, že tato víra nás nezklame a nejlépe nás provede životem i smrtí.
A ještě pár "drobností" ze setkání "Máří Mandalény" se Vzkříšeným.
Vždycky je v tom nějaký zahradník :-)
Vzkříšený se touží s námi setkávat. Ale sami od sebe ho nepoznáme. Dokud nás neosloví naším jménem. Nikdy jiný neumí vyslovit naše jméno jako on. Pak už ho poznáme.
My všechno chceme nějak držet. I vzácné momenty života. Aspoň na fotce, ještě lépe na videu… Držet a nepustit. "Nedrž mě," říká Ježíš Marii z Magdaly. "Neboj! Já se ti neztratím." "Pusťte všechno a uvidíte, že nic neztratíte."
Vzkříšený je v pohybu. Mezi Bohem a tímto světem a mezi lidmi. Tam, kde "to
žije". Tam, kde jde o ty nejzásadnější otázky života. Chceme-li být
s ním, potřebujeme jít tam. Tam je nejpravděpodobnější, že ho potkáme.
Ale to neznamená, že by tu byla nouze o překvapení. Právě naopak. Právě
naopak. :-)