Vzdor vůči Slovu
4. neděle během roku C (30/1/2022)
Jr 1, 4-10/ 1 K 13, 1-13/ L 4, 21-30
Dnes bych i dovolil začít čtením z 1. Listu do Korinta. Láska, o které se tam mluví, je láska Kristova. Tedy: Jak miluje Ježíš. Nejde tu primárně o žádnou sentimentalitu ani o romantiku. Ježíš ve své lásce dává přednost druhým před sebou samotným a svými zájmy. Naprosto se rozdává. Nic si nenechává pro sebe. Toho my až na pár velmi vzácných výjimek, které se tomu blíží, nejsme schopni. Přesto každý projev takové lásky, i kdyby milující o Kristu nic nevěděli a nehlásili se k němu, má rysy Kristovy lásky. Tam, kde se děje taková láska, mají milující co dočinění s tajemstvím Božím. Výstižně to vyjadřuje písnička Ubi caritas, kterou taky zpíváme. Kde je láska (v nejrůznějších projevech), tam je Bůh.
Láska tak, jak jsme o ní uvažovali, je začátkem nebeské reality. Všechno ostatní je jen předběžné. Jsou to obrazy promítnuté do pomíjivé pozemské skutečnosti. Všechno. Kromě víry, naděje a lásky. A láska je z nich ta největší.
V evangelním čtení pokračujeme příběh o Ježíšově vystoupení v nazaretské synagoze. Tak pěkně to začalo! Lidem se líbilo, co Ježíš říkal.Pak se to "zvrtlo". Co se vlastně stalo? Ježíš dál řekl něco, co jim "nesedlo". To tak se Slovem bývá. Něco se líbí. Něco "nesedne". Něco ladí s naší duší. Něco vyvolá bolestný nelad. Něco v nás vzbudí vzdor. Ba, dokonce i naštve.
Co to bylo tenkrát tam? Ježíš tam vlastně řekl jen něco jako: "Ano. Jsem jeden z vás. Ale nečekejte, že vám "předvedu" něco víc než v Kafarnaum. Tak to "nefunguje". Spíš naopak." Existuje blízkost, která nepřináší výhody a lepší porozumění. Spíš naopak. A připojí k tomu dva příklady z Písma. Elijáše neubytovala v době sucha a hladu žádná izraelská vdova, nýbrž pohanka ze Sarepty Sidónské. A Elíša neočistil žádného izraelského malomocného, nýbrž syrského generála Námana. Cizí dostali přednost. Jak to? Na Božích cestách není místo pro protekci. O blízkosti či vzdálenosti se rozhoduje podle jiných měřítek. Ale to Ježíš jen konstatoval. Myslím, že tím nechtěl provokovat. Jen jim řekl: "Nemyslete, že, když jsem váš, máte nárok na nějakou větší porci zázraků než jiní." To je celé. Naštvalo je to tak, že ho chtěli zabít. Ale nezabili. Bůh ho ochránil. Tak nějak, jak zaslíbil kdysi Jeremjášovi.
To nás přivádí k prvnímu čtení. Jeremjáš. Ten zná "nepříjemnosti" se Slovem Hospodinovým velmi dobře. Byl poslán říkat Slovo. Ale oni ho nepřijali. Proto jeho Slovo zkázu v podobě dobytí města Babyloňany neodvrátilo. Nelíbilo se jim. Chtěli ho umlčet. Být prorokem nebo i jinak říkat - vykládat Slovo Hospodinovo, znamená často být nepochopen, špatně pochopen, nepřijat a třeba i lidi naštvat. A pozor: řeč není o pohanech, o nevěřících, ale právě o věřících, o lidech, co jsou uvnitř Božího lidu. Hospodinovo slovo to v církvi vůbec nemá lehké! Přesto je třeba toto slovo říkat. Nikdy to není zbytečné. Možná jeho smysl objeví až příští generace. Jako právě v případě Jeremjášově. Někdy to vypadá, že Slovo nejenže nezabrání zkáze, ale dokonce věci ještě víc vyhrotí. Se Slovem to zkrátka vůbec nebývá lehké. Spíš naopak. Víra však přesto pozná a přijme, že nakonec Slovo bude budovat a sázet. Nakonec přinese zásadní užitek. Samo jeho mluvení (=toho Slova), i když se zdá, že nenachází téměř žádné ucho k slyšení, je znamením budoucnosti. Připravuje půdu pro naplnění Božího díla. Třeba i v těch, kdo mu třeba zpočátku odporovali. Ale ono se naplní. Způsobem převyšujícím naše představy a očekávání. A ono se naplní. Amen.