Výročí církve (6/1/2023 Brno, Botanická)

2 Pa 5, 6-7.13-6,2/ 1 K 3, 9-11.16-17/ J 2, 13-22

Texty vybrané pro výročí naší církve rozvíjejí z různých perspektiv téma chrámu. Chrám symbolizuje viditelné přebývání neviditelného Boha v našem světě.

Nejprve jsme slyšeli, jak byl posvěcen Jeruzalémský chrám. V podání II. Knihy paralipomenon. Slovo "paraleipomenon" znamená něco jako "to opomenuté". "Knihy opomenutých (věcí)" vlastně znovu vyprávějí příběhy izraelského a judského království z pohledu poexilního kněžstva. Tam hraje chrám naprosto ústřední roli. Je to vlastně jediná instituce, která byla obnovena po babylonském zajetí. Poexilní Izrael to je chrámové společenství v čele s veleknězem.

Z I. Listu Korintským zaznělo, že křesťané (z Korinta i odkudkoli jinud) jsou Boží pole a stavba. Jejím základem je Kristus sám. Bůh sám svým evangeliem pěstuje dobrou setbu na svém poli a staví si dům. "Boží chrám je svatý. A ten chrám jste vy." Chrám vlastně není kamenná stavba, ale my lidé. Živý dům, mezilidské vztahy, mezilidská komunikace, ve kterých chce přebývat sám Bůh.

A nakonec z evangelia si připomínáme, že skutečným chrámem je Kristovo tělo. Jeho pozemská existence mezi námi. Tady působí Bůh. Zde slyší naše modlitby. Odtud mluví své Slovo a žehná. Zde se nám dává v oběti. Tím tělem se stáváme i my. Jsme tělo Kristovo.

Zaznívá tam také myšlenka obnovy, vyčištění chrámu. To je možná pro nás důležitý akcent. Bůh si buduje chrám a očišťuje ho. Protože během času se v něm nahromadí kdeco. Kdysi to sloužilo            a mělo, ale teď už to tam "jen zůstalo". Očišťování chrámu se týká i nás. Pro nás je důležité, abychom Božímu působení nebránili, ale naopak byli pro ně otevření.

My jsme - společně - Božím chrámem. Výročí církve je nám příležitostí připomenout si své duchovní základy; uvědomit si, kdo jsme a proč tu jsme.

Svět, v němž před 103 lety byla vyhlášena církev československá, se dost odlišoval od toho našeho současného. Dějinný odstup nám ale lépe dává poznat, že myšlenky a odvaha zakladatelů, jsou stále aktuální výzvou i pro nás. Ne, abychom opakovali stále to, co zaznělo ve dvacátých letech dvacátého století. Je třeba, abychom se odvážili ve své době, s našimi možnostmi a prostředky být přítomni ve světě, žili zde s Bohem a poznávali jeho působení ve všem dobrém, pravdivém                  a krásném.

Rozvoj světa není úpadek. Je dobrý. Pravda Boží není uvězněna v minulosti. Děje se i dnes. Všude tam, kde jde o pravdu a o hloubku života, o pravdivost vztahů. Všude tam nás čeká Bůh. Všude tam nás čeká ukřižovaný a vzkříšený Pán. Takto lze transformovat hlavní myšlenku otců zakladatelů     a matek zakladatelek.

Mnohé jistoty se nám v poslední době ztratily. Náš svět se změnil. A dále se mění. Stále rychleji. Válka na Ukrajině; hrozba klimatické změny; neustále se zrychlující rozvoj informačních technologií a vědy se svými výzvami... To je svět, ve kterém žijeme. Ale v tomto světě lidé neztratili zájem o duchovní věci. Naopak. Jen k tomu nepotřebují prostředníky, zvláště tradiční instituce (jako třeba církev). Může nás to mrzet, může nás to štvát, "můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak asi jediné, co s tím můžeme dělat". Ne, není. Můžeme to vzít jako výzvu. Ztráta tradičního postavení církve nemusí být vůbec na škodu. Naopak. Může to osvobodit i nás. Potřebujeme se učit novým věcem a vycházet na nové cesty. Potřebujeme se učit naslouchat a snažit se porozumět současné době i lidem. Nesoudit, nemoralizovat, nepoučovat, ale s láskou naslouchat.

Znamená to pro nás vycházet z komfortní zóny svých zvyklostí; z toho, jak se to vždycky dělalo, jak jsme to vždycky dělali.

Církev může najít nové místo. Třeba se může stát domovem - útulkem pro unavené pocestné. Jako ti, kdo "vidí" Neviditelného... klanějí se mu a slouží mu třeba v potřebných lidech a tvorstvu, můžeme se stát domovem, přístřeškem, útulkem pro pocestné.

Oproti minulé době to klade osobní nárok na každého jednotlivého věřícího. Na naši aktivitu. Nestačí jen se "vést" (být free rider, jak se dnes někdy říká. To je vlastně "černý pasažér"; ten, co se veze a neplatí) a nechat to na druhých. Je třeba spoluutvářet, vytvářet společenství, zapojit se tím, co je třeba, co umím a co je mi blízké. Každý z nás. Potřebujeme se to učit.

V tom všem smíme žít s důvěrou, že Kristus je uprostřed nás jako vnitřní světlo, jako hřejivý plamen Boží lásky... nejen pro nás, ale i pro naše - a hlavně pro naše okolí. Když se odvážíme vyjít ven vstříc druhým a tomu novému, poznáme Toho, kdo je už dávno uprostřed nás. Ani jsme si to neuvědomili...

To dává důvěru do budoucnosti. Nevíme, co přinese. Je nejistá. Hodně nejistá. Mnoho věcí může úplně zaniknout. Mnoho zvyklostí nám může být odňato. Mnohé bude radikálně přetvořeno.              A přece budeme mít budoucnost. Naší budoucností chce být Kristus. Potřebujeme jen hledat, kde všude a jak v nás, mezi námi i kolem nás dnes působí. Věříme, že on nás neopustil, neopouští a ani neopustí.