Východiska která nejsou, a přece jsou...

03.04.2022

5. neděle postní - cyklus C (3/4/2022)
Iz 43, 16-21/ Fp 3, 7-14/ J 12, 1-8


Naše putování dějinami spásy nás prorockým výrokem zavedlo... do babylonského zajetí. To byla asi největší krize a hrůza. Jedinci by to nějak přežili. Ale tehdy šlo vůbec o zachování Božího lidu jako Božího lidu. Tedy o pokračování zvěsti, pokračování nesení JMÉNA, VYJITÍ z Egypta. Protože to je Izrael - to je lid Boží, ten, kdo nese svou existencí Boží jméno, kdo je zpřítomněním spásy. To jsme ve vší skromnosti i my.

Pobyt v babelském zajetí (Židé tomu říkají gola - rozptýlení) to je slepá ulička. "Tudy, přátelé, žádná cesta dál nevede." Ať se díváme jakkoliv, žádné východisko nevidíme. Vypadá to na "konečnou". To je ta hrůza! Jen si ji připusťme. Aspoň na chvilku.

Do toho mluví Bůh: "Já razím cestu mořem... Já povedu pouští cestu." To není jen tak nějaké obecné povídání. To je slovo lidem, co nemají východisko. Tím myslí: "Já jsem pro vás cesta ven z goly. Já jsem vaše východisko." On je Pán cest. On je Pán východisek a vysvobození. Těch, která nevidíme        a ani nemůžeme vidět. On je Pán východisek, která pro nás neexistují. Ale pro něj ano. Tudy nás on povede.

Když jim říká: "O minulosti nepřemítejte", nemyslí tím, že mají zapomenout. Naším silou jako Božího lidu je právě to, že si pamatujeme - zpřítomňujeme. Ba víc, jsme zpřítomněním. Ne, ne, on tím myslí něco jako: "Nefixujte se na minulost. Já neopakuji stejné vzorce. Jsem inovativní. Vynalézavý... Tvořím nové věci. Co tu opravdu ještě nebylo." Máme se upnout přímo na něj. Být otevřeni jeho překvápkům. Vyjít na cesty, které se zdají necestami. A to je - co si budeme namlouvat - asi to nejtěžší. Taky nejkrásnější, ale pro nás lidi nejtěžší.
Apoštol Pavel píše o účasti na Kristově utrpení - na všem tom hrozném a nespravedlivém, co se        s Kristem v našem světě stalo. To neradi slyšíme. I my křestané. V tom jsme úplně stejní jako ostatní lidé. Zvlášť, když nám začnou docházet důsledky. Účast na Kristově utrpení. To je, řekl bych, ta cesta necestou... bláznovstvím. Účast na utrpení, smrti, pohřbení... No, to snad ne... Naše cesta přece nevede do smrti a utrpení, ale do života věčného... Ano, ano... To je pravda. Ale nejdeme přes vzkříšení z mrtvých? Z mrtvých. A to je ONO. Jdeme do života přes vzkříšení z mrtvých... Náš křest je účastí na Kristově smrti a pohřbu... a pak taky vzkříšení. Musíme tím projít. Jinak to nejde. Jiná cestu tu nevede. "Ale stojí za to. Nic bych za to neměnil," píše sv. Pavel. "Bylo mi dáno poznat Krista.    A Kristus mne uchvátil tak... že nemohu a ani nechci jinak." Když ho poznáme trochu blíže (=Krista), když je nám dáno nahlédnout do Ježíšova tajemství... poznáme lásku, "praštěnou lásku Boží" a to nás dostane. Kristus prostě Pavla "dostal" (καταλαμβανω). Uchvátil ho tak, že Pavel už nechce nic jiného. To není úlet ani útěk z reality. Naopak. To je cesta do ní. Klíč k životu v tomto světě - i na věčnosti. Člověk pak už žije tady a současně žije ve světě Božím. "Kristus mne chytil a já nechci nic jiného než chytit zase jeho. A pak už neřeším, jestli kříž nebo vzkříšení. Prostě nechci být jinde než je on - Kristus." To je ta síla, ze které Pavel mluví - nebo píše.

No, a evangelium bylo o jednom marnotratném pomazání. Tím je předznamenán Ježíšův pohřeb.      (A zase jsme u toho: smrt a pohřeb.) Již se přiblížil čas, kdy Ježíš umře. Bude pohřben v chvatu. Nebude čas na obvyklé ceremonie. Třeba pomazání myrhou. Děje se teď: šest dní před Velikonoci. (V pohledu evangelisty. My to budeme mít až za dva týdny. :-) Ale je tu přítomno už i to vítězství života. Nenápadně. Decentně. Ale nepřehlédnutelně. U stolu sedí Eleazar - Lazar, kterého Ježíš vrátil zpátky z říše mrtvých do života. Ten, který bude mít brzo pohřeb, je zdrojem života věčného. On je taky skutečně Mesiáš - Pomazaný. Ale ne oleji s myrhou a nardem. Ne, ne. Tím že položí svůj život za všechny. Že dá život za všechny. To ho legitimuje jako pravého Krále. On je tou Boží cestou - ne cestou nejen z babylonského, ale ze všech dalších zajetí a rozptýlení. Toto ta Marie nějak "pochopila". Proto to udělala jako takový "prorocký čin".

Tak je toho asi moc. Co z toho vzít? Každý asi něco jiného. Za sebe bych zdůraznil ono uchvácení Kristem. Kéž bychom jím byli byli opravdu uchváceni! Jen tuším, že to bude něco jiného, než co si pod tím obvykle představujeme. To je možné, až ho poznáme. Jeho zvláštnost. To, jak je pořád jiný. Jak se nedá nikam zařadit. Ani do těch církevních škatulek a schémat. Ty jeho paradoxy! Ta jeho moc v bezmoci! Ta jeho síla v slabosti! Ta jeho moudrost v bláznovství! Prostě to, co jen on! Nikdo jiný než On! To je ta síla. Tak začnou dávat ta divná Pavlova slova smysl... A my zjišťujeme, že před námi je on sám. On sám!

Vytvořte si webové stránky zdarma!