Vstříc NEVIDĚNÉMU…
19. neděle během roku C
Gn 15, 1-6/ Žd 11, 1-3. 8-16/ L 12, 32-40(41-48)
Ve druhém čtení, co dnes zaznělo, jsme slyšeli mimo jiné: "Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme." Je to taková zásadní věta. Někteří teologové jí říkají "definice víry". Nevím, jaký vám dává smysl, když ji tak slyšíte. Je obtížná k porozumění. Navíc taky dost těžká na překlad. Ostatně jako celý list Hebrejům (Židům). Její co nejdoslovnější překlad by zněl asi takto: "Je pak víra doufaných (doplňme: "věcí") podstata, skutečností důkaz nehleděných." To zní ještě divněji, že? Ale tak nějak to tam opravdu je. Můžeme z toho vyvodit přece jen něco smysluplného? Pokusíme se o to.
Tak především. Existují věci a události, které jsou teď. A pak věci budoucí. Ty tu ještě nejsou. Pro nás. Možná se na ně těšíme. Možná se jich bojíme. Jsou na cestě k nám. A my si je nějak představujeme. Potřebujeme vidět, potřebujeme "obrazy" naší fantazie. Pomáhá nám to. Jsme prostě tak "stavění". Ale ještě je nevidíme. To je jeden pohled. A pak tam najdeme druhý. Existují taky "věci", které vidíme, a pak ty, které zatím naše oko spatřit neumí. Tak nějak tušíme, že to, co vidíme, není celá skutečnost.
A víra souvisí s tím, co je pro nás zatím budoucí (ještě tu není) a co zatím nevidíme. Víra představuje otevřenost vůči budoucnosti od Boha a vůči tomu, co zatím není vidět. Dnes to vypadá, jako by to nebylo. Jednou se však ukáže, že to je ta nejskutečnější skutečnost - jediná skutečnost. Ale to se teprve ukáže. Jednou. Věřit znamená vsadit všechno na to, co tu zatím není a zatím není vidět. Může se jevit jako pošetilost a bláznovství. Může. Tomu, kdo víru nikdy nezakusil. Víra má svou logiku a své důvody. Není rezignací na rozum a důkazy, jak někteří lidé říkají. Ale tomu, kdo víru nezakusil, to těžko vysvětlíte.
Uvěřit dnes znamená vstoupit do rizika. Opustit jistoty - světa, i ty své subjektivní jistoty, své představy a přání a jít vstříc Bohu takovému, jaký je: nevyzpytatelný, nepochopitelný, nevypočitatelný, pořád větší, pořád jiný, "divný", ale taky věrný, milující, pečující, který nás dobře zná i naše nejtajnější přání a strachy... a jeho láska vůči nám i světu nezná hranic.
Taková víra ukazuje, že má smysl opustit na "stará kolena" vymoženosti mezopotamské civilizace a stát se azylantem kdesi v Kenaanu, že neplodný stařec a stařena mohou mít dítě, že se dá svrhnout ze sebe otrokářské jho Egypta; že se dá projít mořem; že se dá umřít a při tom smrti nepodlehnout. Víra mění něco v nás vevnitř. Osvobozuje nás z naší rezignace a všech dalších zajetí. Víra ukazuje, že je možno "narovnat hřbet" a stát se svobodným člověkem. Takový postoj se Bohu líbí. To je to svědectví, kterým se Bůh k takové víře přiznává. Bůh o takových lidech říká: "To je můj člověk" "To jsou mí lidé". Takovým lidem se Bůh sám vydává.
To neznamená, že se nám vždy vše zdaří podle našich představ, že se nám vyhnou nepříjemnosti a zkoušky. Nic takového! Možná dokonce naopak! A přece by takový člověk neměnil ani za nic! To jsou opravdu šťastní lidé! Boží přátelé.
Toto udělal Abraham se Sárou a spousta dalších. Celá 11. kapitola Listu Židům obsahuje jmenovité i bezejmenné příklady starozákonní víry.
To všechno je povzbuzením i pro nás. I my jsme uvěřili. I my jsme se otevřeli budoucnosti od Boha. Čekáme nové nebe a novou zemi. Skutečnou svobodu ode všech strachů, nočních přístrachů i od smrti, zmaru a nicoty. Má to smysl věřit.
Věřit znamenat pevně čekat, že dobrá budoucnost od Boha přijde. Že přijde Pán, že ho uvidíme a pocítíme jeho pohled na nás a to nás učiní dokonale šťastnými.
Čekáme. Směřuje tomu vstříc. Evangelium používá pěkný obraz s hořícími lampami. A taky s pokladem v nebi. To znamená žít pro Toho, kdo přichází. Směřovat srdcem k nebi. Někdy to jde líp, někdy hůř. Někdy člověka trápí únava. Někdy přijde krize. Někdy může být strašlivá. Nevadí. Důležité je pořád znovu a znovu obracet srdce "směr nebe".
Dnes budeme za chvíli slavit křest. To je duchovní spojení s Kristem. I tento křest nám připomene jiným způsobem, že žijeme v tomto světě, ale srdcem patříme tam, do Krista, do nebe, do Boha. On nám dává život a přetváří nás do nové podoby. Kéž se stále svěřujeme do jeho péče!