Vody Života...

3. postní A

Ex 17, 3-7/ Ž 95/ Ř 5, 1-8/ J 4, 5-42

Dnes opět předesílám varování: Pozor, bude to zase těžké! Téma je těžké. Zase :-)

Sv. Pavel píše: "Když jsme ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista."

To znamená: mezi námi a Bohem je pokoj. (Jen tak mimochodem: Všimněme si směrovky. Od nás k Bohu je... pokoj.)

Pokoj tu neznamená jen klid, žádný konflikt apod. ale: "všechno je tak, jak má být". Celistvé. Kompletní. Uzdravené. Zralé.

Dobře víte, že to není věc pocitu. "Když cítím v sobě pokoj, mám pokoj i s Bohem." Takhle to není. Cítit pokoj je jistě skvělé. Když ho necítím, neznamená to, že není. Může být hlouběji v nás (ten pokoj). Možná se moc zabýváme povrchem...

Skrze Krista. Nemáme ho my. Ale má ho Ježíš a dělí se o něj s námi. Protože Ježíš si ho nenechává pro sebe a protože je s námi a my s ním, patří tento pokoj i do našeho života.

A s ním i naděje, že dosáhneme slávy Boží. A tuto naději nám nikdo a nic nemůže vzít. Jako se s námi už nyní dělí o svůj pokoj, tak se s námi bude dělit o nebeskou slávu. To je naše chlouba.

Pak následuje něco podivuhodného. "Chlubíme se dokonce i utrpením." Tady máme "logiku nebeského království". My bychom spíš řekli: "Jestli trpíme, jsme opravdu v milosti? Má nás Bůh opravdu rád?" Kdyby se nám dařilo dobře, spíš bychom si mysleli, že nás Bůh asi opravdu rád má. Ale v utrpení!?

Apoštol říká: Protože to (= to ospravedlnění, pokoj atd.) tak je, chlubíme se i utrpením. Právě proto, že na nás něco nepříjemně doléhá, smíme doufat, že jsme v milosti. Teď a na věky věků. Mezi utrpením a účastí na slávě není rozpor. Právě, naopak. Ale pozor!

Proč se chlubit utrpením? Že by bylo tak báječné!? Kdepak! Že by bylo tak prospěšné?! Samo o sobě?! Kdepak!

To veliké je víra sama. Důvěřujeme-li Kristu jako Prostředníku mezi Bohem a námi, dějí se tyto veliké "věci". Jsme účastni vzájemného dávání a přijímání mezi Otcem a Synem a Duchem (to už je ta nejvyšší teologie) a pak už nevadí ani utrpení. Duch milosti působí, že cokoli, dokonce i utrpení, upevní naši víru, a dá nám lidsky, duchovně i psychicky dozrát.

Tento Duch je nám dán a dáván. Kde je víra, tam je Duch, tam působí milost. Duch a milost to jsou synonyma. Ježíš dává Ducha bez odměřování. Protože tam, kde je Ježíš, tam je taky nevyčerpatelný pramen osvěžující vody. Tam se můžeš napít anebo jinak osvěžit. A každý, kdo se napije nebo aspoň trochu namočí, stane se taky pramenem této osvěžující vody pro druhé. Bez vody není život. Bez milosti není život věčný. Ježíš přišel, abychom nepadali žízní, ale mohli se kdykoli napít a opláchnout a podobně svlažit. Navždy. Abychom měli život v hojnosti. Teď i na věky. K tomu ukazuje voda, která na poušti vytryskla před Mojžíšovou holí na slovo Hospodinovo. I voda v Jákobově studni. A voda našeho křtu a jakákoli voda, která nás kdy osvěžila.

Ještě zpátky ke sv. Pavlovi: Tento úžasný dar jsme dostali ještě, když jsme byli naprosto neschopní Boha poznat, natož přijmout. Ještě když nás to ani nezajímalo. Bůh nám jde naproti do naší neschopnosti a ztracenosti, vzpoury a jakkoli jinak bychom to nazvali. Jde nám naproti, protože mu na nás – na každém člověku i tvoru – nepředstavitelně záleží.

Ukřižovaný Pane,

naše chloubo,

prameni živé vody,

ve všem nám jdeš naproti,

drž nás laskavě a pevně při sobě,

nyní i na věky.

Amen.