Víno dobré, přelahodné...
27. během roku A
Iz 5, 1-7/ Ž 80, 8-16/ Fp 3, 4b-14/ Mt 21, 33-46
Začnu pár větami k žalmu. "Obnov nás…" Tak to má ekumenický překlad. (Doslova: "obrať nás", "vrať nás zpět"; hebrejsky: hašíbenú). Tak volá Boží lid, který si uvědomuje svou bídu. Bída a touha po obnově. To spolu souvisí. V čem spočívá bída Božího lidu? A jak by měla vypadat jeho obnova? O co to vlastně prosíme? Jakou bychom chtěli mít církev a jakou by ji asi chtěl mít Bůh? Nebo ještě jinak: Co je na církvi to nejdůležitější a "o co v ní vůbec jde"?
Svatý Pavel píše v dnešním oddíle z Listu
Filipským o síle poznání Krista. To poznání je vzájemné. Poznáváme
Krista a stejně tak on nás. Poznání v Bibli je především zkušenost.
Pavel učinil zkušenost s Kristem a zároveň zakusil, jak Kristus poznává
jeho. Je to taková vzájemná blízkost. Což je obrovská síla, radost a
zároveň určitá obtíž. Vysvětlím. Platí tu onen zvláštní biblický paradox. Je to
jakoby "na hlavu postavené". Pavel poznává Kristovu sílu v ukřižování.
Nespravedlivá a krutá smrti Ježíšova se nám překvapivě otvírá jako nová a
nesmírně silná zkušenost s Bohem. Nebo chcete-li: jako nová síla a
kvalita života. Nebo třeba taky hloubka. Něco takového Pavel zažil.
A už se toho za nic na světě nechce pustit. Zakusil, že právě v tom a
takto je Bůh s ním tak jako nikde jinde a nikdy jindy. Odtud se
všechno začíná měnit. Opravdu všechno. Ale je to úplně jiné než my. Tedy
v tomto (je to jiné). Bez víry se to celé jeví jako šílenství. Ale
s vírou to "konečně všechno začíná dávat smysl". Tady se ukazuje,
že Bůh má pravdu. To znamená, že všechno mění. Nikoli svou přemáhající
silou, ale naopak svou slabostí. Dobrovolnou slabostí. Řečtina pro to má
speciální výraz: kenósis. Není to přesný překlad, ale možná nejvíc by se
tomu blížilo slovo "pokora" nebo "milující pokora". Ustoupit a
dopřát svobodný prostor tomu Druhému. V takovém postoji spočívá Kristova
síla. Kdo toto jednou zakusil, bude se toho držet "všemi silami".
Jsme tu, protože jsme to sami zakusili (aspoň na malou chvíli) anebo
věříme a čekáme, že to zažijeme (třeba aspoň na malou chvíli). Nejde
o délku času, nýbrž o "intenzitu a kvalitu" obsahu.
Všechny texty kromě
epištoly "pracují" s motivem "vinice". V různých
souvislostech. U vinice jde o plody a víno, co se z nich dá
udělat. V našich dnešních textech jde hlavně o odstranění
překážek, které brání nesení ovoce a radosti. Protože víno to je
v Bibli symbol radosti. Pospolité radosti nebeského království.
Jsme-li vinice, měli bychom nést plody, ze kterých se dá něco
dobrého a radostného udělat. Dobré víno, které přinese radostné uvolnění
a nebolí po něm žaludek ani hlava. To chce Bůh: radost a potěšení
a pospolitost. Abychom ji my sami měli a druzí (=Bůh a
naši bližní i ostatní tvorové) taky.
Pravda o nás má také paradoxní rysy. Sami od sebe můžeme být trpcí, zatrpklí a tak dál (každý si dosaď dle libosti). Ale Bůh nás může proměnit ve vynikající víno. Může a chce. Jen se nebojme poddat se mu. Nechme ho dělat jeho "práci". Svěřme se mu! A povzbuzujme se k tomu navzájem!
Tak to bylo malá ukázka toho, o čem zvláště v těchto dnech máme přemýšlet. Víno, vinice, vinaři, Bůh a my.
Kéž nás v tom vede Duch svatý!
A kéž nás přivede k dobrým cílům!