Víc než králíci…

3. neděle postní - rok C (20/3/2022)
Iz 55, 1-9/ 1 K 10, 1-13/ L 13,1-9

Poslední dobou jsem hodně zdůrazňoval spíš těžkosti. Třeba vážnost Ježíšova pokušení (a každého pokušení jako zpochybnění naší identity v Bohu). Nebo minule tu Abramovu hrůzu a velkou temnotu. Vzpomínáte? "To jsem byla zvědavá, jak se toto může obrátit k něčemu nadějnému," říkala mi pak Markéta. Ano, je to těžké. Možná se tím nechám moc unést. Popřemýšlím o tom :-). Na druhou stranu mám dost důvodů vidět věci vážně. Boží cesta v tomto světě je vždycky cestou křížovou. My křesťané stojíme při Bohu v jeho utrpení... Jak ve své úžasné básni Křesťané a pohané píše (odpusťte mi :-), ale zase ten Bonhoeffer.) Já si nemůžu pomoct: Jeho texty (mimo jiné) jsou mi v tyto dny velkou útěchou. Boží cesta v tomto světě vede většinou tudy, kde se člověku tají dech a svírá srdce. Prorok Izajáš pro tento stav užívá báječný básnický obrat: srdce se chvěje (rozuměj: strachem) "jako se chvějí lesní stromové ve větru".

Ale dnes se tedy podíváme na "druhou stranu téže věci". Bůh nás vede "šílenými cestami". Po děsných srázech a krkolomných stezkách. Ale jde s námi. A drží nás. Když se srdce chvěje, on říká: "Neboj. Ano, vidíš a slyšíš těžké věci, a možná uvidíš a uslyšíš ještě těžší, ale přece jsi pořád v mých rukou. A já tě nepustím.

Dnešní čtení z Izajáše bylo pozváním a ujištěním. Mám pro vás vodu a víno a mléko a chleba. Všechno. Naberte si. Kolik, kdo chcete. Nakupujte. Peníze po vás nechci. To je náš Bůh! Prodává          a nechce peníze. "Chci po vás něco jiného. To, co vám sám dávám. Otevřené srdce. Ochotu naslouchat. Ochotu odpovídat. (I když třeba budete blekotat). Já chci slyšet váš hlas. Chci být              s vámi. Já stojím o vás! Ach, kdybyste tak věděli, jak moc o vás stojím...!?"

Ano, Bůh je nekonečně větší, mocnější - i hrozivější. Ale tato jeho převaha není proti nám. Jestliže nás nekonečně přesahuje, pak to znamená, že jeho láska k nám a ke všem tvorům je nekonečná. Jako by říkal: "V tomto světě buďte otevření této mé lásce... Nic víc po vás nechci."

Ve druhé čtení nám apoštol připomenul Vyjití z Egypta a celé to putování pouští až do Země zaslíbené. Možná nám to znělo jako varování - ty tisíce mrtvých na poušti, ale ne nutně... Vyšli              z Egypta, prošli mořem a pak pouští..., ale nedošli. Nakonec pomřeli na poušti jako neposlušní vzpurníci nebo vzpurní neposlušníci. Nestačí prožít velké Boží činy, když nás nenaučí žít s Bohem. Nestačí vzpomínat na velké události, když nás to nedovedlo k onomu otevřenému srdci. Když nás to nenaučilo žít s Bohem. Sem pak sv. Pavel míří: Vy teď, když Kristus už přišel, prožíváte ještě větší Boží činy. Naučte se žít s Bohem. Jinak by to všechno bylo naprázdno. Naučte se žít s Bohem: přijímat a opětovat jeho lásku. Jinak by to všechno bylo na prázdno. To by bylo prostě hrozné. Máte velké šance, ale taky obrovská nebezpečí. Pozor!

O totéž jde i v evangeliu. Tam je použit tradiční výraz "činit pokání". Ale je to totéž jako otevřít srdce Bohu... a nechat je otevřené... O to jde, abychom se i v této těžké době zkoušek, drahoty, zchudnutí    a válek a všelijakých dalších nejistot naučili přece jen žít s Bohem... Je to těžké. Jdeme po hraně. Nad strašnou propastí nicoty. Pro některé povahy je to paralyzující pohled. Ale smíme pozvednout hlavy a doufat, že on nás vede a že to, co se nám zdá nemožné, pro něho není problém. Cesta není lehká, ale on jde před námi a s námi - a chrání nás.

A i když my jsme zatvrzelí... a ne a ne to pochopit... a pořád a pořád se "šprajcujeme"... On nám stále dopřává šanci chytit se. "Ještě tento rok... Ještě ho okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce..." Tak to je on, náš Bůh. Jeho úmysly převyšují ty naše jako nebe převyšuje zemi... A jeho odpuštění? To se pořád množí a množí... (כִּֽי־יַרְבֶּ֥ה לִסְלֹֽוחַ) (jako králíci... a mnohem víc než králíci :-)