Veselí uprostřed půstu a války
4. neděle postní - rok
C (27/3/2022)
Joz 5, 9-12/ 2 K
5, 16-21/ L 15, 1-3.11b-32
Veselí uprostřed půstu a války (nedělní liturgie - verze 2)
Po čase bych zase odkázal na "náš podcast" "Kázání CČSH Kuřim". Pod tímto názvem ho najdete na podcastových aplikacích. Pravda, moc odběratelů nemá. Ale jsme tam. Taky to vysílá internetové Rádio 7. Tam pod názvem "Séla". Ani nevíme, kolik nás tam poslouchá lidí. Víme tu a tam o nějakém jedinci. Ale jsme tam :-). V tom posledním na dnešní neděli 4. postní se snažím vysvětlit biblická čtení této neděle (Joz; 2 K; L 15). Dělám to, jak nejlíp umím :-). Když tak si to poslechněte. Až budete mít chvíli. Jestli budete mít chvíli... :-)
Nebudu ho tady dnes opakovat. (Což ostatně nedělám téměř nikdy :-). Rád bych se zaměřil na něco, co v něm není. Anebo jen okrajově.
4. neděle postní se podle tradice nazývá Laetare. Veselte se! To je podle vstupní antifony, která je tentokrát vzata z Izajáše 66: "Radujte se z dcerou jeruzalémskou..." Tak jsme plus minus někde uprostřed postu a já nám připomenuto radovat se - veselit se. Ano, letos je toho k pláči snad ještě víc, než jsme možná zažili. Přesto.... Existují i letos důvody k radosti... Bůh. Ten spravedlivý a svatý (to jest: nekompromisní) Bůh dělá věci, které by nemusel, ale dělá je protože chce. A jsou dobré. Cokoli on dělá, je dobré. Takový on už je. A to působí radost, ba veselí...
Zjevením Boha je onen otec z podobenství. Veselí se, protože se mu vrátil ztracený syn. Sice jako zkrachovalec, ve zbídačeném stavu... ale je doma, živý. To je velký důvod k radosti a "pořádnému mejdanu". "Šup sem s prstenem, botami, hezkým oblečením a rychle chystejte hostinu. Je co slavit." Otec sám je radost a veselí, které se chce sdílet...
Tak se radují služebníci... všechen personál. Avšak Otec chce, aby se veselili taky synové a dcery. My všichni. Bez nás by to veselí nebylo ono. "Pojďme, hodujme a veselme se..." Ale my často trucujeme někde venku. Anebo někde blomcáme... Možná ani nevíme, proč. A on nám jde naproti... a ven. "Tak co je?" - "Kde vězíte?" - "Co vás tak štve?" - "Pojďte. Vždyť je to právě pro vás."
To je on: Otec. Vychází ven, aby nás hledal. A hledá nás. Málo o tom asi víme. Takové je tajemství jeho osoby! I dnes v tomto světě. Mnoho lidí trpí - strašně. Mariupol. Charkiv. A spousta dalších. Třeba Si- ťiang a spousta, spousta... Mnoho lidí je lhostejných. Mnoho lidí se zabývá samo sebou. Mnoho lidí myslí na své obchody. Ale mnoho lidí se přece jen probouzí. Myslí na druhé. Pomáhají, co mohou. Nemuseli by, ale dělají to. Jak jen mohou. Protestují proti zlu a válce. Co mohou. I když za to draze platí. ("Čím blíže k frontové linii, tím více dobrých lidí potkáte..." Zápisník z války HN 23/3 t.r.) Možná to nejsou přímo důvody k veselí, ale třeba k naději - že to "má přece jen smysl". Že existuje jiná síla než letadla, rakety a tanky... V těchto lidech je Otec s námi v tomto světě. Jako důvod pro naději. Jako zdroj důstojného vzdoru, laskavého úsměvu, ušlechtilé lidskosti. To je Otec. To neznámo a nevyzpytatelno, kterého se žádný diktátor ani manipulátor nikdy nemůže zmocnit. Tak nenápadné a slabé! Pořád ubíjené, porážené, a přece neporazitelné. To neznámo a nevyzpytatelno, co všichni lidé nějak cítí - ani nevědí jak, ale cítí-, které děsí a zároveň přitahuje. To je Otec. Jde nám naproti, aby se s námi setkával, mluvil s námi... a tím přinesl změnu do našeho světa, i do našeho života... Když se pořádně podíváme, uvidíme ho. A to je to skutečné Laetare. Poznáme veselí... nakonec dojdeme na slavnost... a ta teda bude stát za to :-)
Velké kutálení a pozdrav všem vzorným synům a dcerám... (podcastová nahrávka - verze 1)
Další zastávka v dějinách spásy nás přivedla do Gilgálu. Znáte Gilgál? To je místo u Jericha, kde Izraelci přešli Jordán a konečně vstoupili do Zaslíbené země. Gilgál to je taková přírodní svatyně. Okruh ohraničený dvanácti balvany vynesenými ze dna Jordánu. V hebrejštině to slovo (גלל) znamená jakékoli válení něčeho... válet, odvalit, přivalit, navalit, kutálet. Pozor: nikoli válet se! :-) Přivalené šutry jim od té doby budou připomínat, jak Bůh odkutálel jejich potupu a ponížení, které museli snášet v Egyptě, jednou provždy pryč. Už je to jednou provždy za vámi! Jen si představte tu úlevu!
Izraelci vstoupili do země krátce před Velikonoci - před Pesachem. Ten rok slavili Pesach konečně doma. Nebo takhle: První, co udělali v Zemi zaslíbené, když tam přišli, bylo, že slavili Pesach. To je strašně důležité! Bůh vyvedl svůj lid z Egypta, provedl jej mořem a pak pouští a nakonec rozvodněným Jordánem domů ke slavení Pesachu. To všechno ukazuje, jaká je Boží záchrana. "... pevnou rukou a vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky," (Dt 26, 8). To je obrovská síla! Až z toho člověka mrazí... Plným právem. A taky je to něco moc a moc vážného. To mimochodem naznačuje také náš křest. To není nevinné polití troškou vodu. To je duchovní drama. Hrozné a zásadní! :-) Skrze smrt a hrob nás Bůh vede.... k Životu.
Apoštol Pavel ve druhém čtení líčí smíření, které Bůh připravil. Je to úplně jinak. S tím smířením. My nemusíme usmiřovat nasupeného Pána Boha. Naopak on usmiřuje nás... nasupené. Nemusel by. Nic a nikdo ho nenutí. Dělá to, protože takový on je. Jen přijměme toto jeho smíření. V něm je všechno. To je naše hlavní poslání: mluvit o tomto smíření, o tom, že si nemusíme nějak naklánět naštvaného Boha... Že to je obráceně. On usmířil nás... a dává to opravdu všem - opravdu všem.
Ale já bych rád ještě něco jiného. Ten úryvek z 2 K tím začínal. "A tak od nynějška už nikoho posuzuje podle lidských měřítek (po lidsku; doslova "podle těla" ř. kata sarka). Ani Krista. To znamená ne podle pozemských kritérií. Třeba podle toho, jak se co jeví, jak to zapadá do souvislostí tohoto světa. Dost dobře to už nejde. Protože Kristus prošel ve vzkříšení transformací. Je to on (pochopitelně) ten, kdo chodil Galileou a spal třeba na lodi, když se moře bouřilo. A přece je jiný. Proměněný. To je nové stvoření (ř. kainé ktísis). A s ním všichni, kdo se mu oddávají. Jak řekl: On táhne všechny vzhůru (viz J 12, 32)... A okolo něj začíná nové nebe a nová země... To, co se stalo s Ježíšem, co vypadalo a bylo tak hrozné, způsobilo úplný převrat, otevřelo úplně novou a nebývalou naději... Něco, co se vymyká i té nejbujnější fantazii, se už děje. A to mění v podstatě všechno - úplně všechno! Tak to byl svatý Pavel. A teď to evangelní podobenství. Dá se k němu vůbec ještě něco říct? Dá, jistě, ale mám strach, aby to nebyly svaté žvásty, svatá sláma, zbožné plácání (Václav Renč Ladislavu Simajchlovi). Snad toto: Pozdrav všem hodným synům a dcerám, co vždycky zůstali. Nikdy neodešli. Neprobendili nic z rodinného majetku. Lze chápat jejich naštvání. Lze chápat, že jim to připadá nespravedlivé. Z našeho běžného chápání spravedlnosti, to prostě nespravedlivé je. Jen Bůh nás vede na svou rovinu. To je "ten problém" a to je "ta krása". Z ní (této jeho roviny) je právě toto to nejspravedlivější. Drsná škola, fakt! Právě vám hodným synům a dcerám, co se vždycky tak snažili... Cítím se jedním z vás... Jste plní vzteku. Jen to vyklopte. Jsme ztracení stejně jako ti, co všechno prošustrovali kdoví kde. A přece Otec o vás stojí. Tolik miluje svou slavnost, ale vy mu na ní tolik chybíte. Ví, že jste naštvaní. Jde ven kvůli vám. Aby si to poslechl od vás. Jste pro něho důležitější než ta slavnost. To už něco znamená. To je on - Otec. To je evangelium. On sám. To, jaký je ve vztahu k nám a ke všem. Zkrachovalé existence vítá. Naštvané vzorňáky hledá. To je Bůh. Ten, co jde ven, co pořád hledá, co to s nikým nevzdává, co se raduje, když nás vidí. Nemůžeme to pochopit. Ani nemusíme. Ale smíme a máme to žít. Všichni. Otcova dobrota nezná hranic. Možná nás tím někdy pobuřuje a štve. Ale on nás naštvané smiřuje sám se sebou. Copak jsme to dnes neslyšeli? Dobře, že to tak opravdu je!