Večerní otázka
2. velikonoční B (Oktáv, Quasimodogeniti)
Sk 4, 32-35/ Ž 133/ 1 J 1, 1-2, 2/ J 20, 19-31
Slavíme Ježíšovo zmrtvýchvstání. Taky tím, že o něm přemýšlíme. Vzkříšeného nevidíme. Na běhu světa se toho tolik zase nezměnilo. Co tedy pro nás "tady a teď" toto vzkříšení znamená? Důležitá otázka. A těžká zároveň. Tak co?
Novou kvalitu vztahů a komunikace. Odpuštění hříchů. Což je nová kvalita vztah a komunikace s Bohem. Přesněji: možnost nových vztahů. Je na nás, zda ji využijeme anebo (zase) propásneme. Připojíme-li se k tomu, který byl ukřižován a vstal z mrtvých, vstoupili jsme do pole, kde síly vzkříšení působí.
Každý zázrak porozumění, skutečného setkání, přátelství, zájmu o druhé, každou službu pro jejich dobro, cokoli hlubokého, krásného a pravdivého, pak dokážeme a smíme přijímat jako znamení Vzkříšeného. Nevidíme ho sice (=Vzkříšeného). Ale přece poznáváme jeho znamení. On je pro nás přítomen a jedná. A i když nevidíme, smíme mít radost. Smíme vědět, že dobro je nakonec mocnější než zlo, světlo přemáhá tmu a slabá pravda siláckou lež. To dává úlevu, ale taky připomíná naši zodpovědnost následovat Toho, který byl v tomto světě ukřižován a vzkříšen. A tedy také hledat vždycky své místo u něho.
A ještě něco k milému Dvojčeti Tomášovi. "Tomášova nevíra nám pomohla k víře více než víra ostatních učedníků," cituje Tomáš Halík sv. Řehoře Velikého. Čemu se tedy učíme u sv. Tomáše? Krista poznáš podle jeho ran. Ty jsou důležité. Rány jsou různé. Nejen fyzické a třeba emocionální, duševní i duchovní. Rány volající o pomoc, rány bezradnosti nad sebou samým jako třeba těch, co se poškozují. Rány těch, kdo jsou zraňováni druhými. Existují také rány lásky. Všechny jsou důležité. Smíme doufat, že Kristus všechny tyto rány bere za své.
Ale jaké jsou ty jeho? Když někdo opravdu zapomene na sebe. Připomínají, že on se vydal veden láskou k Bohu, k nám a ke všemu stvoření. Co z našeho zdejšího života přejde do toho vzkříšeného? Podle čeho nás poznají po vzkříšení? Jakou podobu budeme mít? Tak se někdy lidé ptají. Budeme staří? Nebo mladí? Nebo jako děti? Budeme jako ve chvíli, kdy jsme se cítili šťastní a naplnění? Co z našeho života přejde do věčnosti? Můžeme se vůbec odvážit k tomu něco říct? Něco, snad ano. Všechno, co bylo naplněno láskou. Když jsme milovali – milujeme, jsme to nejvíc my. Nejvíc se blížíme své věčné podobě, když jsme se dokázali naprosto svobodně a dobrovolně vzdát svých momentálních zájmů, kdy jsme nelpěli na sobě, ale udělali jsme něco pro druhé.
Co tedy pro nás "tady a teď" znamená vzkříšení? Můžeme začít žít životem autentické lásky. Až přijde večer, na nic jiného se nás ani nebudou ptát (sv. Jan od Kříže).