Ve světle Tváře…
Poslední
neděle po Zjevení
2 Kr 2,
1-12/ 2 K 4, 2-6/ Mk 9, 2-9
Najednou - na hoře (Nevíme, která to byla. Na tradiční galilejský Tabor to prý moc nevypadá. A ani to není asi důležité.) - svítil víc než slunce. Ježíš. Jen si to zkuste představit. Mluví s vámi. A najednou... svítí víc než slunce. Jeho šat byl bílý... Ale takovou bílou jste ještě neviděli. Pak Elijáš a Moše! A tak dál... Šokovalo je to. Koho by ne? Tohle nečekali. Víc než slunce... Jen si to zkusme aspoň na chvilku představit! Jak tato vize mění pohled na všechno! Jaká to krása! Člověk je hluboce zasažen. Cítí posvátnou bázeň a nemůže odtrhnout oči. Jak se v tomto jasu všechno mění!? Všechno, co prožíváme a co se nás týká. Jen pomyslete: ta pandemie; jedny z nejhorších výsledků v Evropě; zmatek kolem opatření, která stejně nefungují; strach,nejistota; plné JIPky a Ara; a politický zmatek... a ta vláda... a dosazujme si další věci, co nás trápí a znepokojují... Jak to všechno vypadá z Hory proměnění? V novém světle... tak krásném, takovém... (jak to říct?)... novém (?)
Ale to není to hlavní. Důležitější je: Co to znamená? Co z toho pro sebe vyvodíme? Co např. vyvodili ti 3 apoštolové?
Zpočátku vůbec nevěděli. Strašně se báli. Bylo to příliš silné. Kam to zařadit? Není to pro nás nebezpečné?
Pak Petr, takový ten vůdčí typ, řekne: "Mohli bychom zůstat tady." Navždy? Na hodně dlouho? Kdo ví? Ani on sám. Nevěděl, co mluví. "Tady je to dobré. Budeme tě, Pane, uctívat. Jeden chrámek Mojžíšovi. Jeden Elijášovi. A jeden tobě. Co říkáš?" - Pak se zatáhlo. Ale hodně. A zazněl hlas. Co to znamená? Co z toho vyvodíme? Co vás napadá? Jak to na vás působí? Co tam bylo hlavní? Ta zářivá vize? Nebo Ježíš ve společnosti Elijáše a Mojžíše? Nebo onen hlas z mraku? Nebo všechno tak nějak dohromady? Co myslíte?
Ale v tom všem nezapomeňme na otázku: Co to všechno znamená? O co tu jde? Co to chce říct?
Neznamená to, že takto Ježíš zářil pořád? Od narození. Jen to nebylo vidět. Protože to není fyzikální světlo. Přístroje ho nezachytí ani nezměří. Nejde o zvláštní fyzikální úkaz. Spíš je to mezi Bohem a jeho lidem. Tady se to ukázalo, aby to bylo zjevné. Tento Ježíš, takový, jaký je, tak, jak jedná, s takovými preferencemi, jaké má... jako ten Služebník... jako ten nakonec Ukřižovaný... odepsaný... zavržený... září od počátku Boží přítomností. Víc než Mojžíš a Elijáš. (A to je co říct!). Září nejvíc. Jako Bůh. Pořád si to spojujme: ten Ukřižovaný, odepsaný a zavržený..., který si to sám vybral... září nejvíc. Jako Bůh. Najdete ho mezi lidmi. V tom, co prožívají... jak bojují nebo snášejí svá trápení... Tam dole mezi lidmi. Tak pěkně z hory dolů. Tam je jeho místo. S ním budete tam, kde jsou ti nejposlednější a nejmenší... se kterými se ani nepočítá... A ještě víc: Když se sami taky stanete těmi nejposlednějšími a nejmenšími, se kterými se ani nepočítá. To je Boží cesta. To je Boží místo v tomto světě. To je velmi těžká cesta. Není divu, že člověka leká... Kdo by mohl s klidným svědomím říct, že na to "má". Srdce se chvěje... bázní. To není žádná legrace. To je opravdu vážné... Je to ta nejopravdovější "věc", na které bychom se mohli podílet, ale zároveň ta nejtěžší. Jedině, když nám Bůh pomůže... A pomůže? To ví jedině víra.
Chceme-li "vidět" záři Boží přítomnosti, musíme se pozorně zabývat tímto Ježíšem... To nám otevře "náš vnitřní zrak". Nemáme jiné cesty. Než tohoto Ježíše. Všechno na něm je pro nás důležité. Proto ho potřebujeme pozorně sledovat a zaměřit se na něj. A to nás vždycky povede k lidem. Tam ho poznáme. Světlo Boží slávy ve tváři Kristově...