Vdovská naděje

29. během roku C

Gn 32, 23-32/ Ž 121/ 2 Tm 3, 14-4, 5/ L 18, 1-8

Když je soudce lhostejný k bezpráví, je to… nu, zoufalé. Kdo jiný vám může pomoci ke spravedlnosti? Má pak vůbec smysl spravedlnost hledat? Ať už tu pro sebe nebo pro druhé? Má vůbec něco smysl? Ve světě, kde nic nefunguje a nikdo nedělá, co má? To jen, abychom se vžili do zkušenosti oné vdovy. Nic nevíme o ní ani o jejím sporu. Jen toto jediné: Nevzdala to. Kde ta žena brala sílu nevzdat to?! Chodila pořád a pořád. A ptala se pořád a pořád. Neptala se na výsledek své věci. Ale aby se soudce té její věci vůbec ujal. Jemu se nechtělo. Chtěl mít svůj klid. A ona se zřejmě neměla, kam jinam odvolat. Prostě bylo to neprůchodné! Až ho nakonec přece jen udolala. A on jí vyhověl. Ne proto, že mu na záleželo na ní anebo na právu. Kdepak! Jen aby měl pokoj. A taky dostal strach, aby mu v zoufalství něco neudělala. Řecký originál používá slovo, jehož prvotní význam je "udeřit do tváře", tedy aby mu nenafackovala (ř. υπωπιαζω)

Vezměte si z té vdovy příklad. Vdova vůbec ztělesňuje bezmoc, situaci bez zastání. To, co bychom nechtěli prožívat. Vdova v Bibli (zejména u proroků) symbolizuje navíc Boží lid ve stavu pokoření, soudu a bezútěšnosti. Někdy se církev nejvíc podobá vdově. Nechceme, aby církev, kterou tvoříme, byla jako vdova. Avšak jsme. Takže ono to docela "sedí". Jsme vdova.

Vezměme si z této vdovy podobenství vzor. Nevzdávejme to. Když se zdá, že na spravedlnost všichni kašlou, když selhávají autority, [když ti, co měli přijít, nepřicházejí, anebo přicházejí jiní ale ti už přicházejí v nějakém čase :-) Nebo tak nějak. Vzpomínáte?], nevzdat to.

Nejde jen o situaci světa, ale o také a hlavně o duchovní zkušenost v něm. Když se zdá, že i Bohu je všechno jedno. Když Bůh mlčí a nic nedělá. Když se dějí hrozné věci a Bůh nic… Nutno doplnit, že to, co se děje, je smutné, ale určitě to není to nejhorší. Když se zdá, že Bůh mlčí… neodpovídá…, když modlitby jsou jako "hrách házený na stěnu", nelze se nikomu divit, že leckoho napadne "vybodnout se" na modlitbu. Tedy, někdy se člověk upne na modlitbu a to mu dá sílu. Třeba na začátku cesty víry. Ale když pak přijde zklamání, často to bývá velký pád. Tehdy si vzpomeňme na tu vdovu.

Modlitba je někdy (hlavně na začátku) radost. Máme z ní takový "pěkný pocit" někde uvnitř. Ale pak se stává prací a někdy až těžkou dřinou. Pořád a pořád volat k Bohu a říkat: "Smiluj se! Přijď království tvé! Jak dlouho ještě!" Stačí se podívat do žaltáře. Modlitba znamená vytrvat, i když je to těžké, ba, nesmyslné. Ano, máme se modlit i tehdy, když to nedává smysl. Tím vlastně vystupujeme ze své úrovně někam výš. Překonáváme sebe. Své pocity, strachy a hlavně svůj pohled. Modlitba nás přenáší na rovinu, kde to smysl dává. Ale výstup na tuto rovinu znamená námahu.

I ten Jákobův zápas u Jaboku (dnešní první čtení) se vykládá modlitebně. Takový Boží nebo modlitební wrestling. Bůh tě pevně drží a bác, a ty se snažíš držet jeho. Už tě opouštějí síly… Už, už… to nevydržíš. A tu najednou vychází jitřenka. Uf! Je to ohromná zkušenost, a z tebe udělá pajdu. Ber to jako cenu za to, že tě "skřípl" Bůh.

Proč to tak Bůh dělá? Znamená to nějakou proměnu v jeho vztahu k nám? Z naší pozemské perspektivy tomu nedokážeme rozumět. Tady jdeme jedině důvěrou.

Ježíš ve svých podobenstvích používá někdy zvláštní obrazy a přirovnání. Jeho příchod je jako noční vloupání. Zkušenost s Bohem se může podobat zkušenosti vdovy s nespravedlivým soudcem. Něco takového si dobře zapamatujete.

Co pro nás z toho vyplývá? Volat. Otravovat. Nedat pokoj, dokud nepřijde odpověď. Naopak právě to smysl má. Jestli něco dává smysl, tak právě a jedině toto.

Co při tom říkat? Slova nejsou to nejdůležitější. Jde spíš o touhu po příchodu Božího království, po pravdivém životě, po vykoupení, po nalezení pravé radosti, po skutečné lásce. Nazývat to můžeme různě. Je to v nás a zároveň víme, že si to sami dát nemůžeme. To se dá jen přijmout. Modlitbou.

Pán se rychle (εν ταχει) zastane svých vyvolených. (Vžívejme se do toho: dlouho nic, pořád a pak se to najednou z ničeho nic rozběhne a je to.) Kéž nalezne u nás na zemi víru!