V Ježíšově modlitbě...

7. velikonoční C "Exaudi"

Sk 16, 16-34/ Ž 97/ Zj 22, 12-14. 16-17. 20-21/ J 17, 20-26

Jako doplnění k audionahrávce na tuto neděli:

Svou "řeč na rozloučenou" Ježíš zakončuje modlitbou. Pán se modlí za učedníky. I za všechny další, co kdy budou. Aby prošli dobře dobou odloučení od něho. Tedy tím, čemu říkáme "církevní dějiny". Ta modlitba není formální. Naopak.

Něco málo k modlitbě. Máme se modlit s vírou. Jako Ježíš. Co to znamená? Mít důvěru, že Bůh bude přítomen, že bude pomáhat, že je podrží. Nepředepisuje Bohu, jak to má udělat. Nechává to na něm. A nepochybuje, že Bůh bude jednat. Jak Boží jednání vypadá? Všelijak. Většinou jinak, než si představujeme. Pochopitelně. Třeba tak, že nepadneme. Budeme všelijak "pocuchaní" zkouškami. Ale nepadneme. Anebo možná i padneme. A stane-li se, on nám dá povstat. Víra nepochybuje o Boží věrnosti a přítomnosti ani o Boží schopnosti najít i z bezvýchodné situace dobrá východiska. To dovede jen on. Víra o tom nepochybuje, i když nic není vidět. Ba, dokonce i když ani v sobě vevnitř nic zvláštního cítit nebudeme.

Ježíš nás všechny poroučí do Božích rukou. Za co obzvlášť Ježíš prosí? No, přece za jednotu. Už jsme si na to zvykli. Škoda. Neboť tady se dává něco hodně velikého. Jednota. To je pro nás učedníky nejtěžší. Řeč je o vztazích. O dobrých, "nadstandardních" vztazích. Být každý "svůj" a při tom být spojeni v lásce. Ježíš to zná z vlastní zkušenosti. On jediný. "Já a Otec jedno jsme." (J 10, 30) Je možné být svobodný, a při tom spojený s druhým. Je to možné bez jakékoli nelibosti a rozladění, že zase musím ustoupit. Když se taková jednota povede, to je, panečku, nádhera! To je život na věky! A taky skutečné štěstí! Jaké dobro, jaké blaho, tam kde bratří bydlí svorně, (Ž 133)!

Ať jsou jedno jako my! Já v tobě, ty ve mně! Oni v nás! My v nich! Aby jejich jednota se stala dokonalou. Aby překročila hranici k nepředstavitelné plnosti a blízkosti. Aby svět poznal, že ty jsi mne poslal a zamiloval sis je jako mne.

Když se zavzpomínáte na minulou neděli, co jsme slyšeli? Ježíš říká: "Dám se vám poznat, přijdeme k vám s Otcem a ubytujeme se u vás." Apoštol Juda se ptá: "Proč se dáš poznat nám a ne světu?" Vzpomínáte si :-)?

Tady máme odpověď. "Nebojte. Dám se poznat světu." I svět má šanci. Ve vztazích mezi učedníky. Nepřesvědčí ho řeči. My si na nich tak zakládáme. Přesvědčit ho může úplně normální láska. Když člověk zabloudí do kostela a najde tam něco dobrého, co jinde nenajdeš. Autentické vztahy. Lásku. Péči o druhého. Bez křeče a pnutí. Bez všech zklamání. Vypadáme vykoupeně? Chováme se jako lidé "nad věcí", svobodní a silní? Ne ze sebe, to se ví, ale z Krista. To nevytvoříme sami. To maximálně můžeme přijmout. Jak by se to mohlo stát bez modlitby?

"Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim." Sláva to něco jako nefyzikální světlo osobní Boží přítomnosti. Podle církevních otců tu Ježíš má na mysli Ducha. On dá a bude dávat svého Ducha, abychom v něm mohli žít. Odteď na věky.

"Dal jsem jim poznat tvé Jméno a ještě dám." Vzpomeňme na jméno zjevené Mojžíšovi. "Jsem, který jsem. Budu, který budu," (Ex 3, 14). Boží jméno neodkazuje na bytí v obecné rovině. Ve smyslu: "Jak je Bůh jinak než my a tento svět?" To jistě taky. Ale hlavně: "Jak je Bůh s námi v tomto světě?" Když nic zvláštního nevidíme ani necítíme. To je veliké tajemství. Zdroj naší veškeré síly. Poznat Jméno neznamená pochopit zvláštní slovo, ale zakusit Boha. V té největší hloubce sebe sama. Ježíš nevysvětluje záhadu etymologie Jména. Dává zakusit zvláštně přítomného Boha. Kdo vstoupí do jeho blízkosti, pozná na jeho jednání, kdo to je opravdu Bůh. Jak je Bůh svým zvláštním způsobem s námi!? "Jsme tu s vámi. Jsem tu pro vás. Nebojte se!" "Žádný, kdo ke mně přijde, toho nevyženu pryč," (srov. J 6, 37)! Nebojte se mé blízkosti. "Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn," (Ř 10, 13; Jl 3, 5).

My k tvé modlitbě, Kriste, říkáme: Amen! Ano, ať se tak stane! Jak ty prosíš! Staň se! Staň!