V Boží hře...

19. během roku C
Gn 15, 1-6/ Ž 33, 12-22/ Žd 11, 1-3. 8-16/ L 12, 32-40

Dnes bych rád zaměřil pozornost na epištolu a evangelium. Epištola nakonec dosti souvisí i se Starým zákonem.

V úryvku z Listu Hebrejům zaznělo slovo o tom, co je to věřit (nebo "víra").

Což je jeden z nejklíčovějších biblických pojmů mezi Bohem a člověkem. Ve starověku a v ostatních kulturách byl běžnější pojem "bát se", "sloužit", případně "uctívat". Abrahamem začíná vztah vyjádřený slovem "věřit" (také: důvěřovat, být pevný, být pravdivý). A je to vzájemné, obousměrné. To nejdůležitější mezi Bohem a člověkem je víra.

Co to je věřit? Tady máte doslovnější překlad Kralických: "Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných." Je to stavět na tom, v co doufáme. Co tu zatím ještě není, ale jednou bude. Dále je to důvod – taky důkaz toho, na co nemůžeme hledět. Chcete-li zviditelnění neviditelného. Zdá se vám to těžké? Ono je to těžké. Víra sama o sobě je prostý úkon mysli, srdce. Ale její souvislosti a dosah? Toť obrovské tajemství! Bible sama nenabízí vysvětlení a návody k víře. Představuje nám věřící lidi různých druhů, dob, sociálního postavení. V jejich společenství můžeme i my najít svou osobní podobu víry. Můžeme i my uvěřit. Jako Abraham nebo Sara a všichni další. Můžeme založit svůj život na tom, co tu zatím ještě není, co zatím nelze vidět.

Takoví lidé se Bohu líbí. Takové lidi on může zapojit do svých plánů. Bůh s námi hraje "na schovávanou" (Buber, Chasidská vyprávění). Nikoli proto, aby nám to komplikoval, ale aby nás "vtáhl do hry", aby pochopili, že to může být úplně jinak, než to teď vypadá, že je vůbec důležitější BÝT než JEVIT SE.

Nebo přesnější by bylo mluvit o hře "krok (skok) tam, kde to zatím neznáme". To je víra. (Søren Kierkegaard jako kritik změšťáčtělého křesťanství). To je skutečné křesťanství. Náročný krok do neznáma. Začalo to Abrahamem a Sárou… Završuje se to Ježíšem a pak apoštoly.

Celé to ovšem nestojí na našich fantaziích, ale na tom, co připravil Bůh a kde je on. Vírou vstupujeme do budoucnosti, kterou připravuje Bůh. Ježíš to nazývá Božím královstvím. To se uskutečňuje v těch, kdo věří. Poznat se to dá, jen na těch, co věří. Lidé nevidí přímo Boží království, ale mohou vidět ty, co věří. Nemohou vidět přímo Boha, ale ty, co mu důvěřují.

I nás by mělo být poznat, že Bůh je; že Ježíš vstal z mrtvých; že Boží království je skutečné; že je možné a dobré se pod něj zapojit.

V evangeliu dnes bylo podobenství. Panstvo je na svatbě a někdy (nevíme kdy) se vrátí. Náš úkol spočívá v tom být připraven. Kdykoli. To taky souvisí s vírou. Že panstvo opravdu přijde. A taky s důvěrou, že hned otevřeme a uděláme vše potřebné. To zahrnuje především myslet na Pána. Jinak řečeno "modlit se". Ještě jinak řečeno myšlenkově se sjednotit – sladit s Pánem. Z toho vznikla idea neustálé modlitby. Taky se tomu říká modlitba srdce.

Není to záležitost slov, myšlenek, našeho působení na Pána, ale naopak Pánova na nás. Je to záležitost sjednocení. Působení Ducha svatého v člověku. Kde člověk směřuje k jednotě, kde spíš naslouchá než mluví, může naplnit tento úkol.

Nemusíme o tom naštěstí složitě spekulovat, ale můžeme to žít. Můžeme se těšit se na setkání s Pánem, protože on jistě přijde. A také on se těší na setkání s námi a myslí na nás. A celé to pro nás souvisí s jeho jménem. S láskou na něho myslet, na to, že se vrátí k nám, domů.