Úplně propadnout evangeliu...
5. neděle během roku B
Iz 40, 21-31/ 1 K 9, 16-23/ Mk 1, 29-39
"Sv. Pavel úplně propadl evangeliu." Tak by se možná dalo shrnout dnešní druhé čtení z 1 K. Když slyšíte nebo čtete, že někdo něčemu propadl, zpozorníte. Je to dobře propadnout něčemu? Tušíme, že spíš ne. Proto jsme vůči takové formulaci tak citliví. Je to dobře propadnout něčemu? Záleží na tom, čemu. Záleží na to, co je to evangelium.
Začnu tím, co to není. Není to ideologie - ani ta církevní či náboženská. Je to dobrá zpráva od Boha... Má náboženský charakter. To, ano. Církev je její základnou v tomto světě. To, ano. A někdy a u někoho se evangelium stává ideologií. Bohužel. To je špatně. Evangelium ve své podstatě je zpráva od Boha. Informace. Vyjádření vztahu. Sdílení se. To je Bůh sám. To, jaký je. Jaký je ve vztahu k nám lidem a ke všem tvorům. Jaké má s námi záměry. Tímto Božím poselstvím světu je Ježíš Kristus ukřižovaný a vzkříšený. Světem (i tím náboženským) odepsaný a dokonce odsouzený a zatracený. Ježíš z Nazareta jako Boží zpráva světu? Co vlastně znamená? Co všechno je v ní obsaženo? - To objevujeme a poznáváme. Tato Boží zpráva na první pohled nevypadá nijak vábně. Ale když ji člověk víc pozná, objeví obrovský potenciál. Toto poznal Pavel - a propadl tomu. Není se čemu divit. To Pavla uchvátilo a probudilo v něm nový život. Všechno, tomu odevzdal. Tomu slouží stoprocentně. Na tom chce mít podíl. Chce žít navěky s takovým Bohem.
Jedné věci nerozumím. A to je, proč Pavel chce nějakou extra odměnu. Není samotnou odměnou právě podíl na evangeliu? Copak by Pavel nedostal podíl na evangeliu, kdyby přijímal hmotnou podporu od věřících? Proč chce mít extra odměnu? Cítí se Bohu obzvláště zavázán, za to, co mu daroval? Nerozumím tomu. Ale říkám si: "To je halt Pavel. Nemůžeme pochopit všechno a všechny. Proč bych měl beze zbytku pochopit sv. Pavla?
Evangelium bylo fakticky tématem i dalších čtení.
V Izajášovi mluví Bůh ke svému lidu, který byl poražen, zbaven své vlasti, svého lidského i duchovního zázemí. To neznamená, že by jeho Bůh, byl poražený, zdeptaný. Má sílu. Vždyť je pánem stvoření. Má sílu a dává ji těm, kdo na něho čekají.
Jeho poselství chce probudit zdeptané a malomyslné, dát novou naději a sílu. Nejsme sice v babylonském zajetí, ale trčíme už skoro rok v pandemii. Všichni jsme tím vyčerpaní. A moc nevidíme východiska. Chaos s očkováním. Neschopnost naší politické reprezentace. A kdyby jen neschopnost! Škodlivost! Zpupnost! Škoda mluvit! Člověk se za ně stydí. A je bezmocný a má pocit, že to nikdy neskončí. Neznáme to už? Neprožili jsme to už? Je to na "těžkou depku"... Boží slovo skrze Izajáše připomíná, že Hospodin hodnostáře za nic nemá... zaduje na ně... a vichr je odnáší jak slámu... Tak je to s námi se všemi. I když to tak někdy nevypadá, přece jen existuje spravedlnost. Ale vydržet to, že ona má jiný čas!
Taky nás to Izajášovo slovo vede k zamyšlení, v čem spočívá skutečná síla a moc. (Ale je jiná, paradoxní... S tím se musíme naučit žít... bez důvěry to těžko půjde...)
V evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš svým uzdravováním probudil v lidech očekávání - naději. V tom, co je nejvíc pálilo. V jejich slabostech a nemocech. Dnes by to bylo stejné. On ukazuje, co dokáže Boží vláda. Zbavuje lidi toho, co jim bere životní sílu. Vysvobozuje. Dává život. Obnovuje vztahy a důvěru. Obnovuje soužití člověka s Bohem a mezi námi lidmi. Kéž bychom byli zbaveni nemocí! Zvlášť v pandemii - si to uvědomujeme. Ale náš hlavní problém je jinde. V našich hlavách, v našich srdcích. Nevíme si rady sami se sebou, i když jsme zdraví. Potřebujeme víc. To "víc" právě "přináší" Ježíš. Boha. A uvádí nás do Boží přítomnosti. Do nového společenství s Bohem. Nám se to z počátku zdá málo. Myslíme si, že naším hlavním problémem jsou ty nemoci. Já taky! Chceme vidět uzdravení. Spousty uzdravení. A kdo by nechtěl?
Říkám i sám sobě: Kdy to konečně pochopíme!? Kdy oceníme to, co Ježíš přináší!? Že smíme vstoupit už nyní do skutečného společenství s Bohem, které mění opravdu všechno a které je zdrojem skutečné naděje a oživení.