TEN nad propastmi...

Letnice L. P. 2023

Ex 19,1-9.16-20;20,18-20/ Ž 104, 24-35/ 1 K 12, 3b-13/ J 20, 19-23

Připomínáme si dnes nejniternější tajemství života víry a tedy života církve. Jak jsme spojeni              s Ježíšem Kristem a mezi sebou navzájem. Spojuje nás společná víra, společná zkušenost, společné názory na zásadní otázky, společné hodnoty, mnohé další lidské vazby a sklony. A přece to není celé. Také mnoho nás toho odděluje. Každý jsme jiný. Každý máme svůj vnitřní svět. Každý se na sebe i celý svět díváme odlišně. Mluvíme sice – aspoň my tady – stejným jazykem. A přece máme každý ten svůj. Takže si navzájem rozumíme a nerozumíme současně.
A někde hluboko pod tím vším… se skrývá on. Duch svatý, Duch Kristův. (Tedy třeba v hebrejštině je duch -rúach rodu ženského :-) Ten působí, že věříme. Ten nás spojuje s Ježíšem i mezi sebou navzájem. Drží nás pohromadě. Rozpíná se nad propasti, co nás oddělují. Vinculum caritatis, což znamená "pouto božské lásky".
Působení Ducha se projevuje mnohotvárností. Duch naši rozmanitost a rozdílnost a osobitost (a jak všelijak to nazýváme) přijímá a ještě ji umocňuje. Ale když to dělá on (ona), výsledkem je kupodivu jednota. Svobodná a nevynucená. Takovou byste jinde nenašli.
Některé projevy Ducha poutají větší pozornost. Zázraky, vize, proroctví, mluvení nebeskými jazyky, uzdravování. To je naše nátura. Co je vidět, co zaujme, co je tak trochu senzační, nám připadá větší a důležitější. Někdo by řekl, že kdo se nemůže prokázat takovými projevy Ducha, tak ho asi ani nemá. Aspoň tak zřejmě bylo v Korintě, když tam svatý Pavel psal. Tenkrát "frčelo" zejména mluvení nebeskými jazyky. Jaké poselství z dnešního čtení 1. Listu do Korinta slyšíme? Za sebe bych řekl: Každý, kdo věří v Ježíše Krista a vyznává ho jako Pána, mluví z Ducha svatého.            I když "neblablá" andělskými jazyky. I když nekoná zázraky. I když se pořád neusmívá a nemá takové "ty svaté řeči". Ba, dokonce, v řadě věcí se odlišuje od našeho názoru… a "jsou s ním pořád nějaké problémy"... Přesto v něm působí Duch svatý. My všichni, bez rozdílu. Tenkrát to byly hlavně rozdíly žid – pohan a otrok – svobodný. Dnes by to možná mohly být jiné další rozdíly. Prostě: "My všichni bez rozdílu byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni jedním Duchem."
Malá odbočka: Všimněme si, že Pavel nepoužívá spojení "mít Ducha". Ducha nemůžeme skutečně "mít". Stejně jako Duch nemůže "mít" nás. Bavíme-li se o Duchu, nenacházíme se ve světě věcí, nýbrž osob. To je svět charakterizovaný zájmeny Já-Ty (viz Martin Buber). Je to svět svobody              a osobního setkávání a vztahů a (řekněme) tvořivé kooperace.
Duch v nás a mezi námi působí. Ale nevnucuje se. Komunikuje s námi. Působí v nás tak, že navazuje na to, co jsme. Pomáhá objevovat a rozvíjet to, co do nás vložil Stvořitel, když mu důvěřujeme          a necháme se jím inspirovat a vést.
Vedení Duchem není "ulítlé fantazírování" ani "nějaké surfování na vlnách emocí". I když vlny emocí jeho působení doprovázejí. Působení Ducha má svůj řád a základní rozpoznávací znaky.
Nejde proti rozumu a přirozenému řádu věcí. Jde nad ně, ale nikdy vysloveně proti nim. Vedení Duchem neznamená popření rozumu.
Duch přivádí k Ježíši. Ukazuje na něho. Připomíná ho. Zpřítomňuje ho. Ukazuje, že v Ježíšově životě se nejzřetelněji zjevuje Bůh. Ale taky všichni lidé. On je člověk jako my. Duch přivádí k druhým lidem. Vyjevuje nám je jako příbuzné. Všichni jsme jedna rodina, sestry a bratři. Jedno tělo, jedna krev. Radosti i bolesti druhých se dotýkají i nás. Jedno tělo a jedna krev mezi sebou navzájem i mezi námi a Kristem navzájem.
S tím souvisí i přednost druhým. Duch "nenafukuje" lidská ega. Když v nás působí Duch, nějak zapomínáme sami na sebe. A díváme se, těšíme… prostě žijeme a jsme.
Duch také působí porozumění. Kdo mluví z Ducha, nemluví tak, aby si lidé říkali: "Ten – ta ale umí. Ten – ta je ohromný-á!" Kdo mluví z Ducha, nepředvádí se. Řeč Ducha působí, že lidé začínají rozumět. Nejspíš pomalu, po kousíčcích. Kamínek mozaiky zapadá ke kamínku a nám se začne pomalu rýsovat celý obraz. Proto si svatý Pavel víc váží jednoho srozumitelného slova z Ducha než efektního blablání a předvádění se před druhými.

Duchu jde vždycky o prospěch nás všech. Všem nám prospěje, když uslyšíme slova, která nám pomůžou žít s Ježíšem a doufat v něj přes všechny dějinné a osobní zmatky, zklamání a takové věci.

Jestli nám Duch dává nějakou zvláštní pravomoc - zmocnění, pak je to služba odpuštění hříchů (viz evangelní čtení). Duch nás především zmocňuje lidem odpouštět, aby pochopili, Bůh odpouští jim.

Duch působí tak, jak dovolíme,… co do toho ze sebe "dáme". On jde na pomoc našim slabostem. Ale je důležité, abychom nezapomínali na to, že ani jako "zkušení křesťané nemáme patent na pravdu a pořád jsme jen "křehké, naprasklé hliněné nádoby…" Ovšem když se spojí vědomí naší slabosti      s důvěrou v jeho moc… nebo čím víc se spojí, tím zřetelněji může Duch mezi námi působit. A to je pak krása… skutečná krása...