Stačí Mojžíš a Proroci…

26. neděle během roku C
Am 6, 1a. 4-7/ 1 Tm 6,[6-11a] 11b-19/ L 16, 19-31

Stačí Mojžíš a Proroci... (nedělní bohoslužba)

Příběh o boháči a Lazarovi je podobenstvím. Zjednodušeným, názorným příběhem, hádankou. Tak se vyučuje. Do něho Učitel uložil poselství. A my ho máme hledat... - a najít. Když na něco přijdeme sami, lépe si to zapamatujeme a osvojíme.

V tomto příběhu nejde o popis "onoho světa". Ježíš tu používá k vyučování představy sdílené většinou svých současníků.

Jde o náš současný život v tomto světě. Tady a teď se rozhoduje o tom, co bude po smrti. My rozhodujeme...

Buďto svůj život naplníme. Naše dnešní podobenství o tom mluví jako o přijetí do klína nebo náruče Abrahamovy. To je jiný výraz pro společenství svatých. Anebo svůj život promarníme v pekle. Židé tomu říkají Gehenna. To slovo vzniklo z místního jména Údolí Hinnómovo (Gé Hinnom), kde Jeruzalémané svého času konali své modlářské obřady. Prováděli své děti ohněm k poctě božstva Móleka To údolí bylo nečisté. Můžeme skončit na smetišti.

Buďto dojdeme do Boha (nebo z jiné perspektivy: Bůh přijde k nám). Prostě: Potkáme se s ním. Anebo dojdeme někam mimo Boha. Mineme se. A zůstane jen palčivá prázdnota a samota.

Podle čeho se to rozhoduje? Není to žádná složitá věda.

Uvědomíme-li si, že nás předchází Boží láska.

Uvědomíme-li si, že v bližních - zvláště těch, jak říkáme, nejpotřebnějších, k nám přichází Bůh       a zjevuje svůj dar i nárok.

Budeme-li žít pro druhé.

Budeme-li vnímat a zmírňovat jejich nouzi...

Jinak řečeno: Budeme-li žít v lásce.

Také: poneseme-li v lásce svůj úděl.

To je celé.

Stačí řídit se Mojžíšem a Proroky. Stačí číst Bibli (Starý i Nový zákon) a jednat podle ní. Nepotřebujeme žádné mimořádné duchovní zážitky. Stačí Mojžíš a Proroci... Pravda, mnohé pasáže Mojžíšovy Tóry i prorockých výroků se nám mohou zdát složité, vzdálené a nesrozumitelné. Ztrácíme se někdy v detailech. Ale něčemu přece jen rozumíme. Toho se držme. To stačí.

A pak: Ježíš nás uvádí do hlavních linií Písem. V něm vidíme ztělesnění - naplnění Tóry a Proroků. Základní linie jsou jasné.

Určitě sami víte, v čem spočívá smysl Písem; o co v něm jde a kam nás chce vést.

Neztraťme tuto linii a jděme správným směrem. To stačí.

Těší a posiluje nás i vědomí, že na tento úkol nejsme sami. Pořád je s námi božský Pomocník.

S jakou nouzí zápasí naši bližní v této době?

Co se děje obrazně řečeno "před našimi vraty"?

Vidíme to? Můžeme něco udělat? Děláme něco?

Okna a zrcadla aneb slepota peněz... (podcast)

Dnes si dovolím začít jednou židovskou historkou. Mám ji z útlé knížky, která se jmenuje                  "O chudých šnorrerech (= jiddiš výraz pro žebráka) a moudrých rabínech" (Von armen Schnorrern und weisen Rabbis). Dostala se ke mně před mnoha lety, ale pořád se k ní rád vracím. Hodí se (ta židovská historka) z vícero důvodů. Především se velmi dotýká dnešních textů. A pak naši židovští sourozenci budou slavit dnes (= Tím myslím večer neděle 25. září tohoto roku) začátek svého nového roku. Roš haššana. Tak si je takhle připomeneme.

Teď už ta historka: "Rebbe, nerozumím tomu. Jeden přijde k chudákovi. Ten je přátelský a pomůže, kde může. Když ale člověk přijde k boháčovi, ten jako by ho ani neviděl. Co to jen s těmi penězi je?"

Rabbi mu řekne: "Stoupni si k oknu. Co vidíš?" "Vidím nějakou ženu s dítětem a vůz, co jede na tržišti." "Dobře. A teď se postav před zrcadlo. Co vidíš?"

"No, rebbe, co bych měl vidět!? Přece sebe sama."

"Aha, vidíš. Okno je ze skla a zrcadlo taky. Stačí dát za ně trošku stříbra a už nevidíš nic než sebe sama."

Tak to je celé. Já vím. Zrcadlo se nejspíš nedělá ze stříbra. Ale smysl je jasný. Bohatství má zvláštní moc. Působí jistý druh slepoty. O tento druh slepoty jde v dnešních čtení (aspoň tom starozákonním a v evangeliu).

To je hlavní problém těch izraelských požívačníků z prvního čtení. Souvislosti jsem naznačil minule. Tak to nebudu opakovat. Nemuseli to být zlí lidé. Jen neviděli chudobu a potřeby svých bližních. Žili si ve svém světě luxusu. Josefova rána... Tím se myslí trápení jejich bratří a sester, jejich chudších a chudých "příbuzných"... s nimi nic nedělala. Patřit k Božímu lidu znamená uvědomovat si ty druhé. Jsme jedno tělo. Účastníci jedné smlouvy darované Bohem. K tomu patří taky solidarita s těmi, co nemají takové štěstí. Oni (ti, ke kterým tu Ámos mluví) na solidaritu zapomněli. Jiný výraz pro totéž je "láska" nebo "spravedlnost". "Být spravedlivý" v Bibli znamená jednat s druhými "jako účastník jedné a téže smlouvy." "Vím, že k sobě patříme. Nouze druhých se týká  i mne. Štěstí druhých nese i mne. Patříme k sobě." Společnost, která na toto zapomene se začne řítit do zkázy. Člověku až mrazí při slovech "ustane hodokvas povalečů". Zvláště elity půjdou do zajetí.

Jak snadno se mohou dějiny zvrtnout! Fascinuje mě a současně děsí doba, která vedla k nástupu totalitních vlád v Německu a před tím v Rusku. Jak rychle a snadno se mohou dějiny zvrtnout!

Zdar, štěstí a prosperita bývají velmi křehké. Taky si to letos uvědomujeme. Zvykli jsme si na bohatá desetiletí. I my v této části Evropy. Vlastně jsme většinou nic jiného nepoznali. Teď to vypadá, že bohatá léta skončí a že všichni zchudneme. Pro někoho to bude obzvlášť tvrdé. Mezi lidmi se šíří strach.

Na co - na koho myslíme? Na sebe nebo na ty, kdo jsou ohroženi víc? Jsme ochotni se uskrovnit, abychom mohli přispět potřebným - aspoň tak, jak můžeme?

S tím koresponduje podobenství o boháči a Lazarovi. Je to podobenství. Nejde v něm o nakouknutí na onen svět. Jak to tam vypadá a chodí. To nás lidi vždycky hodně zajímalo. "Je tam něco? Jaké to tam je?" Bible se tomuto tématu nevěnuje. Nepovažuje ho za důležité. Ani Ježíš ne. On za pomoci představ tehdy běžných přináší úplně jiné poselství: Jde o tento svět, tento život. Jak žijeme? Jak se díváme kolem sebe? Všímáme si svého okolí? Lidí, se kterými třeba jedeme vlakem nebo se potkáváme na ulici, v práci a obchodě? Co vidíme? Vidíme potřeby a nouze druhých lidí?

Ten boháč v podobenství nemusel být žádný padouch ani mafián. Naopak. Ale neviděl, koho má před vraty. Anebo pokud viděl, nic to s ním nedělalo. Anebo si možná říkal: "Dneska ne, až někdy příště." A žádné příště už nebylo.

Malá odbočka: Všimněme si takové maličkosti. Ten boháč nemá jméno. V tom podobenství je to obráceně oproti našemu světu. Boháč je tam bezejmenný. Žebrák se jmenuje Lazar - Eleazar. To znamená něco jako "Bůh pomohl". My si všímáme boháčů, celebrit, VIP. Bůh si všímá žebráka. Budeme asi překvapeni, až poznáme, jak Bůh zná náš svět a naše dějiny. Čemu - komu věnuje svou zvláštní pozornost?

Eleazar skončí v klíně Abrahamově. My bychom možná spíš řekli: "v nebi", ale ta představa, že se všichni sejdeme v Abrahamovi, je taky hezká a docela výstižná - a nakonec i přesná. Vždyť jsme jeho děti a on je praotec naší víry.

Bezejmenný boháč skončí v pekle. V ohnivé Gehenně. Něco jako ve spalovně odpadu. Tam nic nemůže utišit jeho palčivou žízeň. Kdyby mu tam Eleazar mohl přinést aspoň kapičku vody! Ale nejde to. Tu si vzpomene na své bratry, aby aspoň oni neskončili taky tam, kde on. "Otče, Abrahame, udělej pro mé bratry zázrak. Vrať na svět Eleazara, aby je varoval. Když se setkají s někým, kdo se třeba vrátí z říše mrtvých, a on jim vylíčí, jaké to tam je, dají si říct." To je naše myšlení: "Kdyby tak nějaký zázrak! Nějaká mimořádnost! Nějaké znamení! Něco, co by na lidi udělalo dojem! To by se obrátili! To by uvěřili!" Ale nic takového. "Všechno to máte u Mojžíše a Proroků. Stačí se tím řídit. Víc není potřeba. Milovat Boha a milovat bližního. Tečka! To je celé." Milovat znamená pomáhat. Boží slovo - nebo možná ještě lépe Boží mluvení skrze Mojžíše a Proroky, završené Ježíšem a předávané dál apoštoly, představuje ten největší zázrak. Bůh mluví. To nás probouzí k životu. V Bibli není mluvení nikdy jednosměrkou. Monologem. Vždycky je to dialog. Bůh mluví, abychom my o něm přemýšleli              a odpovídali na ně. Jednali podle něho. To je celé. Sedíme u pramene. Víc nepotřebujeme. Jen z něho pravidelně pít.