Srdíčková...

6. velikonoční B

Sk 10, 44-48/ Ž 98/ 1 J 5, 1-6/ J 15, 9-17

Tato neděle by se klidně mohla jmenovat srdíčková. Proč? Odpověď najdeme v dnešním evangeliu. Ježíš tam říká učedníkům: "Jako mne miluje Bůh, tak já miluji vás…" Jak Bůh miluje Ježíše, stejně tak Ježíš miluje učedníky… Nás. To znamená strašně, ale fakt strašně moc.

Nemusíme si jeho lásku nějak vydobýt ani zasloužit. Od začátku dávno před tím, než jsme mohli cokoli udělat, on nás už miloval. Této lásce máme pouze věřit. To stačí. A na základě toho jednat: zůstávat v ní. Jak? Slyšeli jsme: zachovávat přikázání. Jaká? Taky milovat. Což nespočívá jen                v malování srdíček ve stylu: "Čím víc srdíček, tím víc lásky." Tak jednoduché to bohužel (nebo naštěstí?) není.
Hodně to znamená přijímat. Láska je přitakání. "Ano, chci, abys byl, chci, abys byl šťastný… Chci, abys byl sám sebou tak, jak tě chce mít Bůh."

Vsadit na lásku nikdy není zbytečné ani marné. Možná nás budou mít za naivní hlupáky, za snílky  a takové ty mimoně. Možná v mocenských bojích světa prohrajeme… Nejspíš… Z pohledu nebe se mnohé jeví, úplně jinak.
(To však neospravedlňuje žádné zlo a krutost. Že se to nakonec "věci"ukážou v překvapivém světle, to je milost. Projev Boží dobroty. Ale aby se ukázala tato milost, žádné zlo k tomu nepotřebujeme.)

Ovšem i tak se tu lásku potřebujeme učit. Dělat, co si myslím, že je láska, a při tom se pořád ptát: "Co to vlastně přesně znamená milovat? Jak vlastně miluje Bůh?" Rozhodně to třeba není naivita vůči zlu. Stejně jako to není "jít hlavou proti zdi" ani neustálé vyhýbání se střetu. Potřebujeme moudrost, která by nás naučila spojit lásku s realitou světa. Nejspíš i na to smíme vztáhnout zaslíbení o tom, že Otec nám dá to, oč ho v Ježíšově jménu budeme prosit.

A ještě maličko k epištole. "Kdo věří, že Ježíš je Kristus, ten je zrozen z Boha." Jak by to spolu mohlo souviset? Co z toho vyplývá? Věřit, že Ježíš je Kristus, není žádná maličkost ani formalitka. Takové poznání nepochází z bystrosti intelektu. Nepřijdeme na to správným myšlením. To, jakkoliv skvělé, tady nestačí. Vzpomeňte, co řekl Ježíš na toto vyznání Šimonu Petrovi. Říct "Ježíš je Kristus", v plné hloubce, předpokládá osobní odevzdání se. Jen ten, kdo položí svůj křehký život do rukou tohoto Ježíše, říká současně právě tímto postojem: "Tento Ježíš je Kristus."

Tato skutečnost je potvrzena existenciálně silnými momenty Ježíšova života: vodou křtu a pak krví jeho kříže. To má větší váhu, než by někdo řekl. A k tomu všemu se z nebe přidává Duch.

A pravda se děje. Veliké tajemství Vzkříšeného se děje. Taky na nás...