Srdce především...
Popeleční středa L. P. 2021
Jl 2, 1-2. 12-17/ Ž 51, 1-17/
2 K 5, 20b-6, 10/ Mt 6, 1-6. 16-21
Začínáme velký půst.
Co od něj čekáme? Co do toho chceme dát? Pokud tedy chceme...
Tradiční čtení - každý rok stejná - nás mohou inspirovat. Po každé v něčem jiném.
Zaznívá z nich (alespoň z prvního a z evangelia) důraz na niternost, na srdce.
Uvědomil jsem si to znovu při přípravě na dnešní popelec. Gesto sypání popelem provázejí slova: "Bratře- sestro, čin pokání, neboť se přiblížilo království Boží."
Chtěl jsem je převést do každodenní řeči. Třeba: "Bratře - sestro, ZMĚŇ SMÝŠLENÍ, neboť se přiblížilo království Boží." To je ten niterný aspekt. "Změň pohled. Změň perspektivu. Změň názory. Je to jinak. S Bohem, s tebou i se světem. Začni se na všechno dívat jinak. Teď je ta nejvhodnější chvíle. Můžeš pochopitelně vždycky. Ale teď je ta nejvhodnější chvíle."
Je to pravda. Ale když jsem o tom přemýšlel, napadlo mne, že to nestačí. Spolu s tím je třeba i změnit chování, svou cestu, své způsoby. Chce to nejen přijmout nový pohled, ale taky něco správného udělat. To je ten vnější aspekt. Obojího je třeba. Jen asi zachovat správné pořadí hodnot. Buďto ze srdce vycházet nebo k srdci směřovat. Ale vždycky se zřetelem na srdce. A srdce v Bibli to je, kdo opravdu jsme.
Přijmout Boha takového, jaký je. Přijmout jeho lásku - chcete-li jeho náklonnost. Přijmout a nechat se jí vést.
Slovo z Jóela je reakcí na zlé časy nepřízně a ohrožení. Nevíme přesně (vůbec?), co to bylo. Nevíme ani, do jaké doby vlastně Jóela zařadit. Není to úplně nejnutnější. Porozumět můžeme i tak. Ve zlé době (A není to právě taky teď? V této fázi pandemie covid-19?) Volat k Bohu, plakat před ním, postit se. Starověký člověk by taky roztrhl své roucho. To zrovna nemusíme. Ale můžeme nějak navenek - nějakým znamením, symbolem, symbolickým jednáním - gestem - dát najevo svou bolest, svůj strach, ale taky svou důvěru v Boha - nebo aspoň svůj zápas o tuto důvěru.
Protože (jak jsme slyšeli) Bůh je "milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. Kdo ví , nepojme-li ho opět lítost a nezanechá-li za sebou požehnání..." (Jl 2, 13-14). Kdo ví - to je úžasné slovo. Říká něco jako: "Bůh je takový, že nikdy nikdo nemůže vyloučit je slitování." Ano, takový je Bůh. Definitivně to zjevil v životě, smrti a vzkříšení Ježíše. Z toho smíme vycházet. Toho se smíme držet. To dává důvod k naději i tam, kde vypadá úplně ztraceně.
Boží království přichází. To je nová situace. Bůh se ukazuje jako náš nebeský Otec. Toto prostě přijmout a tomu uzpůsobit své jednání.
"Bratře - sestro, změň se, neboť se přiblížilo království Boží."
Možná by to stačilo :-). Kdybychom si to každý den připomínali... poděkovali za to. A když nás pak strhne proud starostí a zmatků - a spíš počítejme s tím, že se to stane - tak se k tomu prostě vraťme... a zase.. a zase... pořád... úplně obyčejně. Toto se naučit! To by bylo úžasné!
Děkujeme ti, Bože, že jsi dobrý, milosrdný a slitovný.
Chceme se naučit s tím žít.
Pomáhej nám, prosíme tě.